Kostel sv. Václava
(snímky viz. kategorie “Fotogalerie – Kostel sv. Václava)
Obec Chotusice (okres Kutná Hora) leží cca 5 km na sever od Čáslavi, v ploché nivě při řece Doubravě. Patřila k sedleckému klášteru již od jeho vzniku v roce 1142. Do husitských válek tu kromě kostela mělo existovat i proboštství s kaplí sv. Prokopa, po válkách už neobnovené. Roku 1430 zastavil obec císař Zikmund Janu Chotunovi, předkovi Žehušických z Nestajova, kteří majetek připojili k žehušickému panství. K tomuto panství pak Chotusice až do poloviny 20. století náležely. Ve 2. polovině 17. století zažila obec zřejmě určitý rozkvět, roku 1601 byla povýšena na městečko, které převzalo funkci nedalekých Žehušic. Další rozvoj, spojený s trvalým přírůstkem počtu obyvatel, trval od 2. poloviny 17. století až do poloviny 19. století. Roku 1719 je zmiňován požár obce i s kostelem. Obec vyhořela a byla zpustošena po známé bitvě u Chotusic, která mezi pruským císařem Bedřichem a manželem císařovny Marie Terezie, princem Kalem z Lotringu, proběhla 17.5.1742. Kostel je poprvé zmiňován v registru papežských desátků v roce 1352 jako farní. Koncem 16. století je zde zmiňován farář podobojí, taktéž roku 1620. Zpráva, mající souvislost přímo se stavbou, se váže k roku 1718. Dle ní “farní kostel sv. Václava jest nový, nemá ještě nového oltáře, kazatelny, lavic, ale mše svaté se již mohou konat”. (na portále v západním průčelí lodi je letopočet 1716.) Informace je součástí zpráv o faráři Blahnovi a obětavosti, s níž se snaží kostel obnovit a dobudovat, s pomocí patrona kostela, Františka, hraběte z Thunů. V tomto úsilí pokračoval i jeho následovník, farář Fr. Hruška. Tento farář se prý po bitvě u Chotusic pokusil zachránit z hořícího kostela svátost oltářní. Zřítil se na něj však trám a farář zahynul. Oproti kostelu v Horkách nálezy při opravě fasády kostela v Chotusicích v podstatě potvrdily současný názor a pouze ho doplnily a zpřesnily. Presbytář a sakristie kostela jsou v odborné literatuře charakterizovány jako středověká stavby z konce 13. století (ev. počátku 14. sol.). Při barokní přestavbě, datované podle nápisu na portálu k roku 1716, byla před původní loď přestavěna širší a delší loď barokní, čímž se z původní lodi stal presbytář a z původního presbytáře sakristie. Dále je uváděna oprava v roce 1742, po bitvě u Chotusic. Nad středověkým presbytářem je dnes věž. Tuto věž zkoumal J. Sommer v souvislosti s typem kostela s chórovou věží (ohnisko výskytu tohoto typu je též v oblasti Kolínska, Kutnohorska a Čáslavska) a doložil, že současná věž je původu až barokního a nic nenasvědčuje existenci středověké věže na jejím místě. Ze středověkého kostela je v podstatě intaktně dochován lehce podélný presbytář s hrotitým vítězným obloukem, s žebrovou křížovou klenbou, sanktuářem v jeho východní stěně a úzkým hrotitým okénkem nedaleko něj. Křížovou klenbou presbyteria podpírají hmotná okosená žebra, která vybíhala z náběžních štítků (situace u většiny konzol není zcela jasná). Vyskytuje se více typů kuželových konzol klenby. Tři z konzol mají tvar dvakrát projmutého kužele pod krycí deskou, u konzoly na severozápadní straně dolní část, zřejmě opět kuželovitá, byla odsekána, a pod horní část je vložen polygonální mezičlánek. Tento motiv je poměrně vzácný, vyskytuje se ve 2. čtvrtině 14. století na stavbách biskupa Jana IV. z Dražic. Ostatní části klenby i tvar sanktuáře s kytkou lze vcelku bez obtíží vztáhnout k předpokládané době vzniku kostela okolo roku 1300. Dnešní presbytář kostela má téměř půlkruhovou valenou klenbu s trojbokými výsečemi, přibližně půlkruhový tvar má i dnešní triumfální oblouk. Původní středověký kostel mohl mít zhruba 12 m dlouhou loď, na kterou navazoval odsazený presbytář dlouhý dalších cca 6,2 m a široký cca 7,2 m. Zdivo středověké lodi je široké zhruba 1,25 m, zdivo presbytáře je širší, cca 1,45 m. Větší šířka zdiva v pravoúhlém presbytáři by pro existenci či záměr chórové věže mohla svědčit. Připomínáme zde snad nejznámější kostel se středověkou chórovou věží v této části Čech, kostel sv. Kateřiny ve Svaté Kateřině, zbudovaný rovněž sedleckým klášterem, podle nejisté zprávy v roce 1307. Tento kostel, rozměrově srovnatelný s chotusickým, má zdi v lodi široké cca 1,2 m, zatímco v presbytáři víc než 1,5 m. Zásadní rozdíl mezi stavbami je ovšem v šířce zdiva nad triumfálním obloukem. Zatímco u kostela ve Sv. Kateřině je toto zdivo stejně široké jako zdi presbytáře, u kostela v Chotusicích je nápadně úzké (90 cm). Věž na západní straně mohla spočívat na vynášecím oblouku tato hypotéza se však již zdá příliš komplikovaná a též situace v patře věže pro ni nesvědčí. Nad triumfálním obloukem středověké zdivo bez uskočení pokračuje a z prvního patra věže je dobře patrné (obr. 12). Na tomto zdivu jsou patrné od výšky cca 110 cm nad podlahou patra svislé spáry, které nejspíše ohraničují původní průchod z krovu nad lodí do krovu (?) nad presbytářem. Šířka špalety byla z této strany cca 70 cm. Středověké zdivo je zde široké zhruba 90 cm, před něj byl později přizděn půlkruhový cihelný vynášecí oblouk barokního zdiva věže. Nadezdívka nad klenbou současného presbytáře středověká není. Celá pochází z jedné stavební etapy, a to nejspíše z té, v níž byla vystavěna věž. V jedné otázce bylo možné uvažovat o tom, že dojde k posunu názoru na vývoj stavby. Nad dnešní lodí kostela, v souladu s prameny datované do počátku 18. století, se nachází krov v podstatě charakteru renesančního (obr. 12, 14), odlišného od barokního krovu nad dnešním presbytářem (obr. 12, 15). Tato skutečnost byla podnětem k úvaze, zda by se výstavba nové lodi kostela nedala zařadit již do počátku 17. století, kdy obec byla povýšena na městečko (1601). Žádný nález na fasádě lodi, jejíž staré omítky byly z větší části sejmuty, tuto hypotézu ovšem nepotvrdil. Hambalkový krov je podélně vázán ležatou stolicí pod spodními hambalky, doplněnou stojatou stolicí v podélné ose krovu s vaznicí pod středy horních hambalků. Mezi rozpěrou ležaté stolice a dolním hambalkem je mezera. Značně archaické je též plátování pásku ležaté stolice do krokve a hambalku (přes ležatý sloupek a rozpěru) i kotvení sloupků stojaté stolice. Přesto se zdá že loď pochází až z roku 1716. K osvětlení tohoto rozporu by mělo přispět dendrochronologické datování krovu. Na fasádě dnešního presbytáře byly učiněny některé nálezy doplňující naši znalost o středověké stavbě. Soudržné staré, až středověké vrstvy omítek nebyly v horních partiích zdiva snímány. Na odhalených místech bylo patrné kamenné lomové zdivo bez příměsi cihel s pravidelně jdoucími otvory po trámech lešení. Na jižní straně dnešního presbytáře byl nalezen prakticky neporušený hrotitý gotický vstupní portál (obr. 13, 16). Bohužel pracovníci prováděcí firmy ostění přes opačnou instrukci památkáře rychle opět nahodili, takže jeho dokumentace není dostatečná. Profilace ostění z hrubozrnného pískovce je na rohu ukončena oblounem do špičky; tento motiv se objevuje kolem roku 1300, což vcelku souhlasí s ostatními středověkými prvky stavby. Na ploše archivolty z kusu kamene byla odhalena výzdoba s liliovitým typem rostliny. Poněkud tvrdé a neživé provedení rostliny by opět mělo odpovídat sklonku 13. století. Pro chvatné zakrytí portálu nebyl archivolta odhalena a dokumentována v úplnosti, stejně tak nebyl zaznamenán tvar trnože portálu. Na opačné, severní straně byla odhalena část hrany špalety středověkého okenního ostění, a to mezi barokními okny (blíže k oknu západnějšímu). Šlo o levou část špalety okénka, pravá část byla odstraněna při prolomení nového, širokého okna barokního. Na severním boku dnešního presbytáře byly zachovány zbytky zřejmě středověké omítky okrové barvy, nátěr nebyl zachován. Malý fragment této omítkové úpravy se dochoval i na zaobleném nároží špalety zrušeného středověkého okna. Na jižním boku dnešního presbytáře bylo možné sledovat tři vrstvy omítek. Spodní byla tenká se zvlněným povrchem, opatřená bílým nátěrem. Druhá vrstva byla rovněž tenká, důkladně utažená, se stopami červeného a dále bílého nátěru. Poslední vrstva odpovídá omítce, na které byly nasazeny šambrány a pilastry. Na podvěží nebyly omítky snímány. Na celé stavbě jsou patrné stopy několika výrazných mladších stavebních úprav. Parapety dnešních oken kostela jsou výše, než měla okna původní. Výrazný je rozdíl zejména na dnešním presbytáři, kde činí zhruba 80 cm. Na jižní straně dnešního presbytáře, přibližně pod pravým oknem, je zazděn 1,5 m široký výklenek, jdoucí až pod parapet původního barokního okna. Do jeho špalety zabíhá omítka s bílým nátěrem. Podobná situace je v západní části barokní lodi; jak na severní, tak na jižní straně jsou zazděné 1,8 m široké výklenky s jen částečně zachovanými segmentovými cihelnými záklenky ve výši cca 3 m. Na jižní straně k výklenku doléhá dosti hrubá omítka s bílým a šedivým nátěrem. Účel výklenků nám není zcela jasný, zajímavá je v této souvislosti zpráva vztahující se k bitvě u Chotusic. Pruský císař podle ní nechal na kostele krátce po bitvě osadit dvě desky s nápisem oslavujícím jeho vítězství. Pochopitelně musely být desky záhy odstraněny. Podle verze, kterou zaznamenal z neznámého pramene A. Sedláček, byla jedna z desek umístěna na předsíni kostela. Bereme to jako námět k úvaze, zda západní část lodi nemohla být složitěji dispozičně řešena než dnešní. V této souvislosti je třeba zmínit další zajímavou skutečnost a sice, že na věži kostela je otisk starší střechy, kryté původně pravděpodobně prejzy (obr. 14). Hřeben této střechy váže na parapet okna ve zvonovém patře věže. Dnešní hřeben střechy sahá výš, barokní okno se šambranou zdobenou omítkovou bosáží stejnou jako mají dodnes ostatní okna zvonového patra, je zazděné. Směr šikmých stran otisku střechy zhruba směřuje k dnešní římse. Pod pozednicí současných vazných trámů jsou zachovány kapsy po příčných trámech i otisk podélného trámu pod nimi na vnitřním líci nadezdívky (tento trám byl zřejmě součástí ztužujícího věnce). Původní střecha měla sklon přibližně 42,5°, který se přesně shoduje se sklonem krokví u krovu nad dnešní lodí, jež je lákavé považovat za renesanční. Ze souvislosti otisku střechy a šambrány barokního okna se opět zdá pravděpodobné, že krov shodný s krovem nad dnešní lodí pocházel až z roku 1716. Zde lze dále připomenout výše uvedenou zprávu vztahující se k požáru kostela po chotusické bitvě. Předpokládáme, že se může zakládat na pravdě, přesto, že má charakter legendy. Faráře zachraňujícího svátost oltářní mohl zranit trám uvolněný ze stropu presbytáře, který byl teprve po roce 1742 nahrazen současnou, téměř půlkruhovou cihelnou valenou klenbou. Vzhledem ke skutečnosti, že zdivo půdní nadezdívky oproti zdivu lodi uskakuje, příčné trámy, po nichž jsou ve zdivu nadezdívky zachovány kapsy, nemohly nést rovný strop; lze tedy předpokládat bedněnou valenou klenbu. Poškození stropu a krovu nad dnešním presbyteriem při požáru zřejmě bylo důvodem jeho výměny za současnou klenbu a krov s ležatou stolicí. V souvislosti s postavením nového krovu s větší výškou hřebene muselo být zazděno okno na přilehlé straně věže. Pod otiskem staré střechy ve věži se nacházejí dvě nesymetricky položené kapsy po trámech, jejichž interpretace nám činí určité obtíže. Pravá z nich může být po vaznici původního krovu, levá snad souvisí s jedním s trámů nesoucím zvonovou stolici. Někdy v 1. polovině 19. století proběhla klasicistní úprava fasády kostela, zejména dnešní lodi; snad mohla souviset s výraznou klasicistní přestavbou chotusické fary, datovanou na pásu pod její hlavní římsou k roku 1825. Na klasicistní hlavní římse lodi (ostatní části kostela mají římsy barokního charakteru) byl při průzkumu nalezen pod deskou malovaný klasicistní zubořez, na němž se střídají plochy s bílým a černým nátěrem. (Pro přesnost je třeba uvést, že malá část zubořezu měla skutečné vpadliny, následně vyplněné maltou. Počátečním záměrem zřejmě nebylo iluzivní řešení.) Z této úpravy jsou jistě i dvouvrstvé omítky, které pokrývaly větší část dnešní lodi. Jejich nejstarší barevnost, zachycená též na presbytáři, je lomená bílá. Tato barevnost souvisí s klasicistním zubořezem a objevuje se i na cihelných zazdívkách zmíněných výklenků na západě dnešní lodi;byly zazděny teprve na začátku 19. století. Při průzkumu byl sledován další vývoj barevnosti fasád. Zejména na chráněné severní straně dnešního presbytáře byla zachycena tmavě šedá barva ploch. Výrazný bal nátěr v barvě červenofialové, kromě ploch pokrýval i šambrány oken. Na pilastrech zachycen nebyl, rovněž ne na nadokenních římsách a na římse hlavní. Dále se vyskytoval monochromní nátěr bílý, žlutavě okrový a monochromní nátěr šedozelený. Teprve ve 20. století začal být kostel opatřován žlutookrovými, resp. ornažovookrovými nátěry. Historii stavby, rozpoznatelnou z ní samé, lze tedy shrnout následovně. Středověký kostel měl pravoúhlý presbytář a vstup portálem s kamenným ostěním na jižní straně lodi. Dle charakteru architektonických článků vznikl nejpravděpodobněji okolo roku 1300. Existence středověké věže nad presbyteriem není pravděpodobná, i když ji samozřejmě nelze vyloučit. K roku 1716 byl kostel výrazně upraven a rozšířen. Z té doby pochází velmi pravděpodobně současná věž, která nejeví známky více stavebních fází, a zřejmě i šnekové schodiště do ní. K roku 1716 presbytáře, změněného v sakristii zdí vezděnou pod zachovaný středověký triumfální oblouk. Západní průčelí lodi bylo patřeno barokním portálem a štítem se sochou patrona kostela, sv. Václava. Na štít vázal hřeben nové střechy lodi, hřeben střechy nad presbytářem ležel níž. Interiér presbytáře měl zřejmě bedněnou klenbu. Po požáru roku 1742 byla nově provedena klenba nad dnešním presbytářem a krov nad ní; byla sjednocena výška hřebene střech a díky tomu bylo nutné zazdít okno na západní straně zvonového patra věže. Úprava v 1. polovině 19. století (k roku 1825?) se týkala fasády kostela, byly tehdy zazděny některé niky ne zcela jasného účelu. Na závěr je nutné připomenout, že naznačená stavební historie nemusí být úplná. Úpravy kostela v předbělohorské době nelze vyloučit, zvlášť pokud obec povýšená na městečko skutečně prosperovala. Renesanční charakter má mříž v nadsvětlíku dnešních dveří do sakristie. Zřejmě se však jednalo původně o samostatné renesanční okno presbytáře, pod nímž byl proražen vstup teprve v souvislosti s barokním prodloužením kostela, tedy se změnou účelu původního presbytáře.