Kapitola 6

KANTOŘI A KNĚŽÍ

Okolo roku 1744 byl v Chotusicích učitelem Jan Trojan, potom Josef Drnich. Chlumecký kantor František Šoltz ve svých pamětech zaznamenal zajímavé zprávy i z Chotusic, například že všechny tři desky pruského krále byly odstraněny na příkaz císařovny Marie Terezie již v roce 1744. Farář Blahna pokřtil v roce 1746 dalšího budoucího proslulého hudebníka, syna osobního kočího hraběnky Marie Kristiny Thunnové Jana Václava Sticha. Tento vynikající hornista dosáhl světové proslulosti, srovnatelné s Nicolo Paqaninim, pod jménem Giovanni Punto. (V Žehušicích se koná od roku 1983 každoročně Slavnost lesního rohu, která je od r. 1992 nazvána Festival Václava Sticha - Giovanniho Punta. Příprav i pořádání se aktivně zúčastňují i chotusičtí občané, kteří při I. slavnosti lesního rohu vypravili průvod se třemi dobovými kočáry a trubači.) Katastr z roku 1748 vycházel z berní role r. 1654, staré osedlosti zjištěné r. 1683 a stanovil městečku II. krajovou polohu a bonitní třídu půdy. Také farář Jiří Josef Blahna přiznal v r. 1749 zádušní a farní pozemky podle výnosu zrna. Nejlepší byla právě pole přinálažející chotusické faře. Konsignaci při Tereziánském katastru podepsal Matěj Herodes, primas Chotusický, roku 1751. Mtajitelé některých popisných čísel jsou uváděni od roku 1754: č. 7 Kučera Václav, č.p. 8 Kučera Jakub, čp. 14 Herodes Jiří, čp. 57 Poskočil Matěj, čp. 78 Vrána Martin, čp. 112 Málek Karel, čp. 148 Schörtl Jan a čp. 150 už uvedený rychtář Herodes Matěj. Nejvíce stále tížila chotusické robotní povinnost k žehušickému panství. 28 lidí s koňskými a volskými potahy muselo podle výkazu z roku 1755 odpracovat 3 224 dní v roce, tj. 62 dní v týdnu. Počet řemeslníků se snížil o jednoho krejčího, 2 tkalce, 1 punčocháře, 3 ševce, 1 sedláře, 1 bednáře, 2 truhláře, 1 tesaře, 3 zedníky. V městečku již nebyl žádný kovář, řezník, mydlář ani pekař. Celkem z 39 řemeslníků klesl jejich počet na 21. Všichni byli zatíženi daněmi. V Tereziánském katastru je zachována prosba městečka Chotusic z roku 1768, v níž se praví, že již 26 let trvající, k bohu o slitování volající nouzí obec zle trpí, v posledních letech čtyřikrát vyhořela, obilí na polí loni zničeno a ještě se obci poplatnost zvýšila z 21 osedlých na 28. V roce 1783 platila chotusická hospoda panství ročně 60 zlatých. Měla 12 korců panských pozemků a kupovala ze žehušického pivovaru pivo, 1 sud za 10 zlatých 20 krejcarů. V chotusickém dvoře bylo tehdy 18 krav, 11 jalovic, 9 kusů vepřového, 13 kusů drůbeže a přes 800 ovcí. Po faráři Blahnovi přišel do Chotusic roku 1751 ze Zbyslavě Michal Vrba. Na faře byli kromě faráře dva kaplani. Když v roce 1761 měli být z celé arcidiecése hlášeni podezřelí osadníci z kacířství, podal farář Vrba zprávu o několika případech. Ovčák Fuxa měl doma knihy "Pohádky duchovní" a "Křesťanka". Václav Slavík, krejčí a pak kolportér z Orakašovic, mu je prý prodal. Václav Vaňásek, podruh, pastýř Jiří Šafránek z Rohozce, dále Václav Drahokoupil z Bojman byli také podezřelí, že mají zapovězené knihy. Farář Vrba měl potíže zvláště s manželkou Václava Fuxy a její rodinou. Josef Václav Hromádka a kaplan Jan Teichl /1788/ byli příznivci školství, v první řadě školy v Chotusicích. Když v roce 1783 přehlédl všechny fary a školy čáslavského kraje nový biskup z Hradce Králové Jan Leopold Haye (bylo to na přání císaře Josefa II.), v obsáhlé zprávě zachytil, že děkan František Schüktanz musel být vyměněn jako "skoro naprosto neznalý" české řeči. Novým děkanem byl J.V. Hromádka "rozumný a zdejšímu kraji přiměřený muž". Kaplan Jan Šafránek zato dostal od biskupa neobvykle příkré odsouzení, neměl být stejně "jako v chrudimském kraji trpěn". V Chotusicich bylo tehdy 59 % katolíků a 41 % protestantů. Nejvíce protestantů z ostatních vesnic farnosti bylo z Bojman, Sulovic a Horky. Chotusická škola prý "dosud byla velice bezvýznamná, avšak vlasteneckými snahami jeho Excelence hraběte Thuna dojde důležitého zlepšení". To se skutečně stalo mj. tím, že již starý hrabě Jan Josef Antonín Thun předal panství synu Františku Thunovi a ten po krocích k uklidnění neustále se bouřícího lidu, opět předal správu panství své manželce, ušlechtilé hraběnce Vilemíně z Uhlfeldu. Hrabě Rudolf Chotek z Nových Dvorů zbudoval hraběnce Vilemíně Thunové na návrší Kamajka letohrádek Wilheminens Hügel, ona však před dokončením stavby zemřela. Po r. 1781 byla doba potolerančni. Královéhradecký biskup se snažil pomáhat kněžstvu své diecése, aby se chovalo v duchu tolerančního patentu. Uložil kněžím aby vykládali na kazatelnách evangelium způsobem, jímž by se získalo blaho občanské i duševní. Tyto pokyny dával biskup Hayne kněžím z vnitřní potřeby a přesvědčení. "Jména kacíř, tvrdohlavci, berani nemají být slyšána v státu, jehož zeměpán zavedl náboženskou snášenlivost..." Na žehušickém panství, v chotusické farnosti se však objevili deisté, věřící, že Bůh sice stvořil svět, ale pak již jej ponechává jeho vlastním zákonům a do jeho běhu nezasahuje. Roku 1783 bylo císařskou rezolucí nařízeno, aby duchovní poučoval deisty šest neděl. Na panství jich tehdy bylo 21 rodin s 94 členy. Václav Herodes a Josef a Václav Poskočilové, vojáci pluku Wartenleben, měli mezi nimi hlavní slovo. Vojáci Poskočilové byli tehdy z dovolené povoláni k pluku. Ale podle zprávy dvorní válečné radě "šest neděl uplynulo bez ovoce, neboť jejich hloupost a tvrdohlavost proti všem důvodům vyloučila možnost nějakého důkazu." Vrchnostem byI potom vydán dvorní rozkaz, aby každému, kdo se prohlásí být deistou, vysázeli 24 ran. Ty měl dostat tolikrát, kolikrát se prohlásil deistou. Děkanu Hromádkovi pomáhal v zákrocích proti deistům také čáslavský krajský hejtman dle příkazu, který dostal od gubernia (nejvyššího správního zemského úřadu v Praze). Ještě v roce 1800 hlásil krajský úřad guberniu, že na Žehušicku je 157 lidí, kteří se nehlásí k žádnému náboženství. Záležitost byla jako věc náboženské povahy předána biskupské konzistoři v Hradci Králové a ta nařídila duchovnímu pečovat o tyto osoby. V roce 1786 byla chotusická škola biskupem veřejna pochválena za krásný výsledek při zkoušce. V roce 1792 vystřídal učitele Václava Balána jeho syn Jan Balán. Z konce 18. stoleti pochází postranní oltář P. Marie Bolestné v chotusickém kostele sv. Václava.