Kapitola 4

CHOTUSICE PO MOROVÝCH RANÁCH

Mor přicházel často ve válečných i meziválečných dobách. Největší morové rány byly v letech 1679, 1680 a v 18. století ještě v roce 1704 a 1713. Na počátku 18. století pokračovala rekatolizace, upevňování katolické víry. Po více než čtvrt tisíciletí byl v Chotusicích deset 1et farářem opět cisterciák Edmund Statenický, po něm krátce Eugen řeigeli administrátor a na dalších deset let farář Jan Bedřich Hrůza. Ten v roce 1705 podával zprávu pražskému arcibiskupovi o kaplích při farnosti chotusické, při kostele sv. Václava. Bylo jich šest: sv. Marka v Žehušicích, sv. Inocenta v žehušickém zámku (bohoslužby tam konal kaplan Edmond Outenický), Všech svatých v Bučicích, Máří Magdaleny v Rohozci, kaple v Bojmanech a kaple mezi Žehušicemi a Chotusicemi, která byla založena Jiřím Hrdličkou k poctě sv. Jiří a vysvěcena 24. dubna 1694. Chotusické matriky vedl farář Hrůza od roku 1709. V letech 1714 - 1750 tu byl farářem Jiří Jan Blahna. Až na výjimky nejsou známa jména kaplanů. Z Liemertovy Kroniky v archivu města Čáslavě je zpráva o chotusickém knězi Houškovi, rodáku z Čáslavě (1703). Podobně nejsou známa jména učitelů farní školy. Jestliže filiální škola, založená v Žehušicích hrabětem Františkem Thunem, byla dvojtřídní (1710), pak farní škola v Chotusicích nemohla být menší. Vrchnost měla v Tereziánském katastru v Chotusicích půdu i dvory patřící k žehušickému panství v roce 1713 v bonitních třídách: I. 2 952 strychů, II. 226 a III. 942 strychů. 54 majitelů příznávalo rovněž půdu rozdělenou na dobrou, střední a špatnou. Nejvíce přiznával dobré půdy Pavel Brodský, tkadlec lnu, čp. 25, žádnou půdu I. bonity neměl Rudolf Němec, čp. 47. V roce 1718 při první vizitaci byly už velké změny, nejvíce půdy měl Jan Riedl, zřejmě spojením čp. 14 a 15 (144 strychů), nejméně Jiří Dušek čp. 38 (2 strychy). Tři lidé měli obecní pozemky (rolník Martin Meltzer čp. 52, též čp. 4 k vlastním, dále šenkýř a tkadlec). Zvláštní svobodné postavení měl rychtář Antonín Lenk, nebyl zatěžován daní, pouze uvedeno, že má dobrá pšeničná a žitná pole s úrodou v I. třídě 7 -8 mandel a ve III. třídé 3 - 5 mandel, při "sypání" - 2,5 až 3 čtvrtce. V městečku byli 4 zedničtí mistři a 1 tovaryš, 7 tkalců, 3 tesaři, 2 bednáři, 3 truhláři, 3 kováři, 2 sedláři, 1 provazník, 2 punčocháři, 1 řezník, 4 ševci, 1 mydlář, 5 krejčích, 1 kožešník, 1 pekař a 7 nádeníků. Z několika hledisek je velmi významný rok 1716. Jak hlásá nápis na hlavním portále kostela sv. Václava, byla tehdy postavena chrámová loď v dnešních rozměrech. V Žehušicích byl od roku 1710 rektorem Kašpar Wolf (ani tam nejsou známa jméná pomocníků). A škola v Chotusicích měla podle Dlabačova Slovníku rektora Pavla Wolfa. Tomu se 16. dubna 1716 narodil syn Jan Křtitel Wolf. Vyrostl z něj slavný český varhaník. Otec mu dal dobré hudební základy. Jan Křtitel Wolf studoval pak u jezuitů v Kutné Hoře, přijal další jméno Ignác a prošel tak úspěšně školu kutnohorského varhaníka Wulterina, že mohl nastoupit místo varhaníka v kostele sv. Salvatora proti Karlovu mostu v Praze. Studoval přitom filosofii. Od roku 1735 působil jako varhaník v Hořicích a roku l744 v Kolíně. Do Prahy se vrátil jako varhaník kostela na Strahově, po čtyřech letech byl ustanoven i varhaníkem chrámu sv. Víta na Hradčanech a obě funkce vykonával až do své smrti 5. září 1791. Vycvičil a zdokonalil mnoho žáků, z nichž největších úspěchů dosáhli Jeronym Brixí, Rafael Zabert a Šimon Sixta. Uplatnil se též jako hudební skladatel. Kryštof Wolf byl v Chotusicích provazníkem (čp. 27), Pavel Wolf je uváděn jako rektor žehušické filiální školy v letech 1722-31. Také další žehušický učitel Václav Rössler (1731-1736) mohl mít příbuzné z Chotusic, v čp. 24 je uváděn roku 1718 Rössler Jan, zedník, a po něm dědicové. Obdobně v letech 1736-1750 byl v Žehušicích učitelem Josef Klazar, v Chotusicích v čp. 159 uváděn do roku 1806 Václav Klazar. Při sepisování tzv. Tereziánského katastru ohlásil farář Blahna roku měl nejvíce polí kostel Všech svatých v Bučicích, ke kostelu Máří Magdaleny v Rohozci patřily jen louky s výnosem sena 2 vozy dvojspřežní. Komise při přezkoušení napsala, že chotusický farář Jiři Josef Blahna "plní své křesťanské povinnosti pilně a chvalitebně. Fara je vším opatřena a rovněž farář, pokud mu vrchnost "gratiale" pivo poskytuje a pokud Bůh dá úrodu na dobrých farních polích. Farní kostel sv. Václava je nový (postavený z příjmů a prostředků kostelních)". Z roku 1719 byl nejstarší ze šesti zvonů. Kostelu přibyly další dva zvony roku 1731, z nichž zcela malý a hladký sanctus o průměru 28 cm, od Jana Bočka Kouřimského, jediný zůstal po rekvizicích první světové války. Na dalších třech velkých zvonech z roku 1736 (průměr 94 cm, 66 a 62 cm) byla dle rekvizičních soupisů jména Jana Josefa hraběte z Thunu a jeho první manželky Marie Kristiny, roz. Hohenzoller. Z let 1735 pochází socha sv. Donáta na náměstí severně od kostela, která ovšem do roku 1826 stávala před zámkem v Žehušicích. V roce 1720 byli opět zapsáni tři nedbalci, kteří nepřišli o velikonocích ke sv. přijímání, v roce 1722 dva, 1723 jeden z celé farnosti, z 1.560 duší. Zdálo se, že rekatolizace byla tehdy úplná. Jan Josef z Thunu, po smrti hraběte Františka jediný mužský potomek rodu a dědic majetku, upravil robotním dekretem robotní povinnosti na žehušickém panství. Zatímco se jednalo o jejich zpřísnění, chotusičtí poddaní v městečku, které již na počátku 18. století vyhořelo, očekávali zmírnění a začali rebelovat. Byli za to v čele se sedlákem Cinerem trestáni vězením. (Jméno Ciner se v městečku udrželo, Jiří Ciner je uváděn v roce 1756 v čp. ll.) Kromě roboty a dávek vrchnosti musel se odvádět i faráři poplatek z úrody 29 korců a 3 věrtele žita a stejnou dávku ovsa.