Kapitola 6

KANTOŘI A KNĚŽÍ

Okolo roku 1744 byl v Chotusicích učitelem Jan Trojan, potom Josef Drnich. Chlumecký kantor František Šoltz ve svých pamětech zaznamenal zajímavé zprávy i z Chotusic, například že všechny tři desky pruského krále byly odstraněny na příkaz císařovny Marie Terezie již v roce 1744. Farář Blahna pokřtil v roce 1746 dalšího budoucího proslulého hudebníka, syna osobního kočího hraběnky Marie Kristiny Thunnové Jana Václava Sticha. Tento vynikající hornista dosáhl světové proslulosti, srovnatelné s Nicolo Paqaninim, pod jménem Giovanni Punto. (V Žehušicích se koná od roku 1983 každoročně Slavnost lesního rohu, která je od r. 1992 nazvána Festival Václava Sticha - Giovanniho Punta. Příprav i pořádání se aktivně zúčastňují i chotusičtí občané, kteří při I. slavnosti lesního rohu vypravili průvod se třemi dobovými kočáry a trubači.) Katastr z roku 1748 vycházel z berní role r. 1654, staré osedlosti zjištěné r. 1683 a stanovil městečku II. krajovou polohu a bonitní třídu půdy. Také farář Jiří Josef Blahna přiznal v r. 1749 zádušní a farní pozemky podle výnosu zrna. Nejlepší byla právě pole přinálažející chotusické faře. Konsignaci při Tereziánském katastru podepsal Matěj Herodes, primas Chotusický, roku 1751. Mtajitelé některých popisných čísel jsou uváděni od roku 1754: č. 7 Kučera Václav, č.p. 8 Kučera Jakub, čp. 14 Herodes Jiří, čp. 57 Poskočil Matěj, čp. 78 Vrána Martin, čp. 112 Málek Karel, čp. 148 Schörtl Jan a čp. 150 už uvedený rychtář Herodes Matěj. Nejvíce stále tížila chotusické robotní povinnost k žehušickému panství. 28 lidí s koňskými a volskými potahy muselo podle výkazu z roku 1755 odpracovat 3 224 dní v roce, tj. 62 dní v týdnu. Počet řemeslníků se snížil o jednoho krejčího, 2 tkalce, 1 punčocháře, 3 ševce, 1 sedláře, 1 bednáře, 2 truhláře, 1 tesaře, 3 zedníky. V městečku již nebyl žádný kovář, řezník, mydlář ani pekař. Celkem z 39 řemeslníků klesl jejich počet na 21. Všichni byli zatíženi daněmi. V Tereziánském katastru je zachována prosba městečka Chotusic z roku 1768, v níž se praví, že již 26 let trvající, k bohu o slitování volající nouzí obec zle trpí, v posledních letech čtyřikrát vyhořela, obilí na polí loni zničeno a ještě se obci poplatnost zvýšila z 21 osedlých na 28. V roce 1783 platila chotusická hospoda panství ročně 60 zlatých. Měla 12 korců panských pozemků a kupovala ze žehušického pivovaru pivo, 1 sud za 10 zlatých 20 krejcarů. V chotusickém dvoře bylo tehdy 18 krav, 11 jalovic, 9 kusů vepřového, 13 kusů drůbeže a přes 800 ovcí. Po faráři Blahnovi přišel do Chotusic roku 1751 ze Zbyslavě Michal Vrba. Na faře byli kromě faráře dva kaplani. Když v roce 1761 měli být z celé arcidiecése hlášeni podezřelí osadníci z kacířství, podal farář Vrba zprávu o několika případech. Ovčák Fuxa měl doma knihy "Pohádky duchovní" a "Křesťanka". Václav Slavík, krejčí a pak kolportér z Orakašovic, mu je prý prodal. Václav Vaňásek, podruh, pastýř Jiří Šafránek z Rohozce, dále Václav Drahokoupil z Bojman byli také podezřelí, že mají zapovězené knihy. Farář Vrba měl potíže zvláště s manželkou Václava Fuxy a její rodinou. Josef Václav Hromádka a kaplan Jan Teichl /1788/ byli příznivci školství, v první řadě školy v Chotusicích. Když v roce 1783 přehlédl všechny fary a školy čáslavského kraje nový biskup z Hradce Králové Jan Leopold Haye (bylo to na přání císaře Josefa II.), v obsáhlé zprávě zachytil, že děkan František Schüktanz musel být vyměněn jako "skoro naprosto neznalý" české řeči. Novým děkanem byl J.V. Hromádka "rozumný a zdejšímu kraji přiměřený muž". Kaplan Jan Šafránek zato dostal od biskupa neobvykle příkré odsouzení, neměl být stejně "jako v chrudimském kraji trpěn". V Chotusicich bylo tehdy 59 % katolíků a 41 % protestantů. Nejvíce protestantů z ostatních vesnic farnosti bylo z Bojman, Sulovic a Horky. Chotusická škola prý "dosud byla velice bezvýznamná, avšak vlasteneckými snahami jeho Excelence hraběte Thuna dojde důležitého zlepšení". To se skutečně stalo mj. tím, že již starý hrabě Jan Josef Antonín Thun předal panství synu Františku Thunovi a ten po krocích k uklidnění neustále se bouřícího lidu, opět předal správu panství své manželce, ušlechtilé hraběnce Vilemíně z Uhlfeldu. Hrabě Rudolf Chotek z Nových Dvorů zbudoval hraběnce Vilemíně Thunové na návrší Kamajka letohrádek Wilheminens Hügel, ona však před dokončením stavby zemřela. Po r. 1781 byla doba potolerančni. Královéhradecký biskup se snažil pomáhat kněžstvu své diecése, aby se chovalo v duchu tolerančního patentu. Uložil kněžím aby vykládali na kazatelnách evangelium způsobem, jímž by se získalo blaho občanské i duševní. Tyto pokyny dával biskup Hayne kněžím z vnitřní potřeby a přesvědčení. "Jména kacíř, tvrdohlavci, berani nemají být slyšána v státu, jehož zeměpán zavedl náboženskou snášenlivost..." Na žehušickém panství, v chotusické farnosti se však objevili deisté, věřící, že Bůh sice stvořil svět, ale pak již jej ponechává jeho vlastním zákonům a do jeho běhu nezasahuje. Roku 1783 bylo císařskou rezolucí nařízeno, aby duchovní poučoval deisty šest neděl. Na panství jich tehdy bylo 21 rodin s 94 členy. Václav Herodes a Josef a Václav Poskočilové, vojáci pluku Wartenleben, měli mezi nimi hlavní slovo. Vojáci Poskočilové byli tehdy z dovolené povoláni k pluku. Ale podle zprávy dvorní válečné radě "šest neděl uplynulo bez ovoce, neboť jejich hloupost a tvrdohlavost proti všem důvodům vyloučila možnost nějakého důkazu." Vrchnostem byI potom vydán dvorní rozkaz, aby každému, kdo se prohlásí být deistou, vysázeli 24 ran. Ty měl dostat tolikrát, kolikrát se prohlásil deistou. Děkanu Hromádkovi pomáhal v zákrocích proti deistům také čáslavský krajský hejtman dle příkazu, který dostal od gubernia (nejvyššího správního zemského úřadu v Praze). Ještě v roce 1800 hlásil krajský úřad guberniu, že na Žehušicku je 157 lidí, kteří se nehlásí k žádnému náboženství. Záležitost byla jako věc náboženské povahy předána biskupské konzistoři v Hradci Králové a ta nařídila duchovnímu pečovat o tyto osoby. V roce 1786 byla chotusická škola biskupem veřejna pochválena za krásný výsledek při zkoušce. V roce 1792 vystřídal učitele Václava Balána jeho syn Jan Balán. Z konce 18. stoleti pochází postranní oltář P. Marie Bolestné v chotusickém kostele sv. Václava.

Kapitola 4

CHOTUSICE PO MOROVÝCH RANÁCH

Mor přicházel často ve válečných i meziválečných dobách. Největší morové rány byly v letech 1679, 1680 a v 18. století ještě v roce 1704 a 1713. Na počátku 18. století pokračovala rekatolizace, upevňování katolické víry. Po více než čtvrt tisíciletí byl v Chotusicích deset 1et farářem opět cisterciák Edmund Statenický, po něm krátce Eugen řeigeli administrátor a na dalších deset let farář Jan Bedřich Hrůza. Ten v roce 1705 podával zprávu pražskému arcibiskupovi o kaplích při farnosti chotusické, při kostele sv. Václava. Bylo jich šest: sv. Marka v Žehušicích, sv. Inocenta v žehušickém zámku (bohoslužby tam konal kaplan Edmond Outenický), Všech svatých v Bučicích, Máří Magdaleny v Rohozci, kaple v Bojmanech a kaple mezi Žehušicemi a Chotusicemi, která byla založena Jiřím Hrdličkou k poctě sv. Jiří a vysvěcena 24. dubna 1694. Chotusické matriky vedl farář Hrůza od roku 1709. V letech 1714 - 1750 tu byl farářem Jiří Jan Blahna. Až na výjimky nejsou známa jména kaplanů. Z Liemertovy Kroniky v archivu města Čáslavě je zpráva o chotusickém knězi Houškovi, rodáku z Čáslavě (1703). Podobně nejsou známa jména učitelů farní školy. Jestliže filiální škola, založená v Žehušicích hrabětem Františkem Thunem, byla dvojtřídní (1710), pak farní škola v Chotusicích nemohla být menší. Vrchnost měla v Tereziánském katastru v Chotusicích půdu i dvory patřící k žehušickému panství v roce 1713 v bonitních třídách: I. 2 952 strychů, II. 226 a III. 942 strychů. 54 majitelů příznávalo rovněž půdu rozdělenou na dobrou, střední a špatnou. Nejvíce přiznával dobré půdy Pavel Brodský, tkadlec lnu, čp. 25, žádnou půdu I. bonity neměl Rudolf Němec, čp. 47. V roce 1718 při první vizitaci byly už velké změny, nejvíce půdy měl Jan Riedl, zřejmě spojením čp. 14 a 15 (144 strychů), nejméně Jiří Dušek čp. 38 (2 strychy). Tři lidé měli obecní pozemky (rolník Martin Meltzer čp. 52, též čp. 4 k vlastním, dále šenkýř a tkadlec). Zvláštní svobodné postavení měl rychtář Antonín Lenk, nebyl zatěžován daní, pouze uvedeno, že má dobrá pšeničná a žitná pole s úrodou v I. třídě 7 -8 mandel a ve III. třídé 3 - 5 mandel, při "sypání" - 2,5 až 3 čtvrtce. V městečku byli 4 zedničtí mistři a 1 tovaryš, 7 tkalců, 3 tesaři, 2 bednáři, 3 truhláři, 3 kováři, 2 sedláři, 1 provazník, 2 punčocháři, 1 řezník, 4 ševci, 1 mydlář, 5 krejčích, 1 kožešník, 1 pekař a 7 nádeníků. Z několika hledisek je velmi významný rok 1716. Jak hlásá nápis na hlavním portále kostela sv. Václava, byla tehdy postavena chrámová loď v dnešních rozměrech. V Žehušicích byl od roku 1710 rektorem Kašpar Wolf (ani tam nejsou známa jméná pomocníků). A škola v Chotusicích měla podle Dlabačova Slovníku rektora Pavla Wolfa. Tomu se 16. dubna 1716 narodil syn Jan Křtitel Wolf. Vyrostl z něj slavný český varhaník. Otec mu dal dobré hudební základy. Jan Křtitel Wolf studoval pak u jezuitů v Kutné Hoře, přijal další jméno Ignác a prošel tak úspěšně školu kutnohorského varhaníka Wulterina, že mohl nastoupit místo varhaníka v kostele sv. Salvatora proti Karlovu mostu v Praze. Studoval přitom filosofii. Od roku 1735 působil jako varhaník v Hořicích a roku l744 v Kolíně. Do Prahy se vrátil jako varhaník kostela na Strahově, po čtyřech letech byl ustanoven i varhaníkem chrámu sv. Víta na Hradčanech a obě funkce vykonával až do své smrti 5. září 1791. Vycvičil a zdokonalil mnoho žáků, z nichž největších úspěchů dosáhli Jeronym Brixí, Rafael Zabert a Šimon Sixta. Uplatnil se též jako hudební skladatel. Kryštof Wolf byl v Chotusicích provazníkem (čp. 27), Pavel Wolf je uváděn jako rektor žehušické filiální školy v letech 1722-31. Také další žehušický učitel Václav Rössler (1731-1736) mohl mít příbuzné z Chotusic, v čp. 24 je uváděn roku 1718 Rössler Jan, zedník, a po něm dědicové. Obdobně v letech 1736-1750 byl v Žehušicích učitelem Josef Klazar, v Chotusicích v čp. 159 uváděn do roku 1806 Václav Klazar. Při sepisování tzv. Tereziánského katastru ohlásil farář Blahna roku měl nejvíce polí kostel Všech svatých v Bučicích, ke kostelu Máří Magdaleny v Rohozci patřily jen louky s výnosem sena 2 vozy dvojspřežní. Komise při přezkoušení napsala, že chotusický farář Jiři Josef Blahna "plní své křesťanské povinnosti pilně a chvalitebně. Fara je vším opatřena a rovněž farář, pokud mu vrchnost "gratiale" pivo poskytuje a pokud Bůh dá úrodu na dobrých farních polích. Farní kostel sv. Václava je nový (postavený z příjmů a prostředků kostelních)". Z roku 1719 byl nejstarší ze šesti zvonů. Kostelu přibyly další dva zvony roku 1731, z nichž zcela malý a hladký sanctus o průměru 28 cm, od Jana Bočka Kouřimského, jediný zůstal po rekvizicích první světové války. Na dalších třech velkých zvonech z roku 1736 (průměr 94 cm, 66 a 62 cm) byla dle rekvizičních soupisů jména Jana Josefa hraběte z Thunu a jeho první manželky Marie Kristiny, roz. Hohenzoller. Z let 1735 pochází socha sv. Donáta na náměstí severně od kostela, která ovšem do roku 1826 stávala před zámkem v Žehušicích. V roce 1720 byli opět zapsáni tři nedbalci, kteří nepřišli o velikonocích ke sv. přijímání, v roce 1722 dva, 1723 jeden z celé farnosti, z 1.560 duší. Zdálo se, že rekatolizace byla tehdy úplná. Jan Josef z Thunu, po smrti hraběte Františka jediný mužský potomek rodu a dědic majetku, upravil robotním dekretem robotní povinnosti na žehušickém panství. Zatímco se jednalo o jejich zpřísnění, chotusičtí poddaní v městečku, které již na počátku 18. století vyhořelo, očekávali zmírnění a začali rebelovat. Byli za to v čele se sedlákem Cinerem trestáni vězením. (Jméno Ciner se v městečku udrželo, Jiří Ciner je uváděn v roce 1756 v čp. ll.) Kromě roboty a dávek vrchnosti musel se odvádět i faráři poplatek z úrody 29 korců a 3 věrtele žita a stejnou dávku ovsa.

Kapitola 3

Městečko Chotusice

V rudolfínské době dosáhly Chotusice takového rozkvětu, že na ně bylo v roce 1601 přeneseno císařským majestátem postavení městečka, které císař Rudolf současně odňal Žehušicům. Nadto ještě získalo městečko výroční trhy na koně, hříbata a dobytek (každých čtrnáct dnů "s frejunkem" - tj. zábavou) a obyčejný týdenní trh každou středu. Clo a mejto bylo císařským majestátem stanoveno : z každého koně, klisny a hříběte 2 denáry bílé z každého vola, krávy a jalovice 1 denár bílý, z každého telete, kozla, kozy, cápa, berana, skopce, ovce, jehněte, vepře, svině 1 denár malý. Chotusice dostaly také erb, týž, který měly předtím Žehušice a právo pečetit listiny zeleným voskem, což byla rovněž významná výsada. Především se tu však mohli volně usazovat řemeslníci a obchodníci. Městečko se stalo známým, např. roku 1613 o něm psal Samuel Trojan z Bylan radě města Kouřimě. V době bělohorské katastrofy spravoval chotusickou náboženskou obec kněz podobojí Martin Philadelphius Chlumecký, přítel kutnohorského arciděkana Štefana, jemuž byl 21. února 1621 na svatební hostině. V kutnohorském archivu je velký pergamen z 30. prosince 1622, jímž purkmistr a rada města Čáslavě stvrzovali, že byl Philadelphius s manželkou Dorotou "v řádném a poctivém stavu manželském" a že jejich syn Adam je "syn z poctivého lože manželského". Starší syn Samuel studoval r. 1603 ve Zhořelci a jmenovaný Adam přišel do Zhořelce na gymnasium 23. května 1623. Po dvou stoletích se začal zavádět nový pořádek, návrat ke katolické víře - rekatolizace. První postižení byli právě kněží podobojí. Současně bylo nutno snášet útrapy třicetileté války. V r. 1629 byl šenkýř Jan Kejhal z Chotusic přijat za měšťana malostranského. V urbáři z roku 1643 je zaznamenáno, že na mostě z Chotusic do Žehušic stála prachárna, v níž Jiří Šebek dělal střelný prach ze sanytru kupovaného z Kutné Hory. Pro žehušickou vrchnost byla libra za 24 zl., pro jiné za 35 zlatých. V témž urbáři je i panský dvůr výměry 8 lánů (Panský lán = 23,28 ha, Kněžský lán = 25,62 ha, Selský lán = 18,6 ha, strych = korec = 1/2 jitra, míry), kde bylo 16 koní, 20 krav, 20 jalovic, 50 ks vepřového dobytka, 40 ovcí. Podle berní role (daňového výměru) z roku 1654 bylo v Chotusicích 5 rolnických gruntů, 3 chalupníci a 5 "zahradníků" (měli méně než 2,5 ha). Komise při soupisu poznamenala, že "hrubě dobře sobě sedějí". Nejbohatší byl Kryštof Bukovský - 96 strychů polí, 9 koní, 17 krav, 13 jalovic, 86 ovcí, 31 sviň. 19 stavení, z toho 11 rolnických gruntů, bylo opuštěných, spálených a rozbořených. Vrchnost zde však měla ještě chmelnici a bažantnici a přisvojovala si užitek z opuštěných polí. Roku 1661 získal celé panství Michael hrabě z Thunu - Hohensteinu. Prvním katolickým farářem byl Zikmund FrantišekVotava, který musel důsledně hlásit neplnění církevních přikázání, stejně jako jeho následovníci Jan Václav Klimeš a Kašpar Bollinger. V roce 1671 nepřišlo o velikonocích ke sv. přijímání 12 osob, r. 1672 pět osob, 1673 šest, 1674 tři, 1675 patnáct, 1681 čtyři, 1683 sedm, 1684 deset. Údaje byly zapisovány jmenovitě, jsou svázány podle roků v knihách a uloženy v archivu arcidiecése v Praze. Knižně je vydal Dr. V. J. Šimák jako "Zpovědní seznamy" - (Chotusice díl II., str. 533). Na farní škole nastoupil v roce 1677 učitel Jiří Kavka, tehdy šestnáctiletý, aby tu působil téměř 40 let (podle zápisu v malínské kronice). Obraz sv. Václava z roku 1666 pražského rodáka Filipa Mazance se z kostela ztratil a je nahrazen novějším. K roku 1694 se již připomíná také kaplička sv. Jiří při silnici směrem k Žehušicům, která ovšem měla tehdy jinou podobu než dnes.

Kapitola 2

V roce 1316 Jindřich z Lichtenburka stvrdil listem daným v drobovické komendě, že jeho otec Oldřich daroval ves klášteru v Sedlci. Jméno Chotušice bylo používáno od pol. 14. století. Podle prof. Profouse (Místní jména v Čechách) se název vsi změnil tak, že lidé projíždějící po zemské stezce, po Horušicích a Žehušicích označovali Chotovice jako Chotušice, což se ovšem tehdy psalo Chotussice. Pravopis zpětně ovlivnil výslovnost a ta se znovu uplatnila i v psané formě. Sedlecký klášter založil v Chotusicích probošství a farní kostel. Z této gotické doby se zachovalo tehdejší presbyterium /kněžiště/- dnešní sakristie a pravděpodobně i zdivo dnešního presbyteria - původní lodi. Věž je gotická do výše prvního poschodí. Mimo farní kostel tu bylo ještě probošství sv. Prokopa jako hospodářství mnichů cisterciáků ze Sedlce, pravděpodobně též s kaplí sv. Prokopa. Soudě podle výše desátku 18 grošů českých v letech 1352 - 1405 byla zdejší fara čtvrtá i svým významem na Čáslavsku, po Čáslavi, Starkoči a Třeboníně. Kněze dosazovala vrchnost, tedy opat kláštera Sedleckého. R. 1362 dosadil po zesnulém faráři Petrovi Jana z Parchperka. Osedlí /tedy sedláci/ zde byli Nic. Meltawer a Wessel /čtvrt a půllánu a půllán/. Podle zprávy k r. 1368 se z některých polí v Chotusicích platil úrok klášteru Sedleckému /Čelákovský, klášter Sedlecký 31/. Koncem 14. století si faráři /též plebáni/ často své fary či plebánie mezi sebou měnili - r. 1389 kněz Jan s knězem Petrem od sv. Michala v Praze se souhlasem opata v Sedlci, po roce zase Petr s Konrádem z Krupé, ten v roce 1392 s Petrem z Třebonína, později sem znovu přišel kněz Konrád. Takové praktiky mimo jiné káral Jan Hus. Roku 1401 měnil opět chotusický kněz Konrád s knězem Janem. Chotusice stále patřily Sedleckému klášteru, r. 1408 opat Jakub zapsal platy bratřím Prokopu a Františku Eldreisům. V husitských válkách nesly Chotusice osud své vrchnosti - Sedleckého kláštera. Roku 1421 Jan Želivský ves zpustošil a rozbořil proboštovnu. Teprve po patnácti letech od tohoto zpustošení byly císařem Zikmundem Chotusice zapsány Janu Chotouňovi Žehušickému z Nestajova. Od roku 1436 tak měly definitivně světskou vrchnost a staly se součástí žehušického panství.

Světská vrchnost

Václav Žehušický z Nestajova, poslední z této vrchnosti, /velmi prchlivý - v r. 1533 zabil mečem nádvorníka Jana v Druhanicích/, dostal znovu Chotusice připsány od Ferdinanda I. r. 1541. Farář Vojtěch, zřejmě podobojí, měl s kutnohorskou konzistoří /sídlili tam dva biskupové/ nějakou rozepři v r. 1545. Mezi tím se Václav Žehušický zapletl do vzpoury českých stavů proti císaři a panství mu bylo konfiskováno v r. 1547. V r. 1548 se v Chotusicích uvádí farář Bartoloměj. Nový kupec panství Kaplíř ze Sulejovic, zdá se, nechtěl platit a tak v r. 1549 zapsal císař Ferdinand Chotusice Karlovi ze Žerotína. Ten měl žehušické panství do r. 1558, pak do r. 1564 Zdeněk Meziříčský na Ledči. /Cínová křtitelnice v chotusickém kostele podle nápisu ze ztraceného víka, který byl přepsán a uložen v Archivu Národního muzea, je právě z r. 1564/. Do roku 1598 byli vrchností na žehušickém panství pánové z Donína. Roku 1583 působil v Chotusicích farář podobojí Pavel, rodák z Kutné Hory, který si tam koupil i dům, protože "chtěl manželku a dítky své opatřiti a je před vlky hltavými tohoto světa ochrániti". Roku 1598 koupil celé panství od pánů z Donína Adam starší z Valdštýna. Náhrobní kameny, zazděné ve staré hřbitovní zdi u chotusického kostela, jsou někdy připisovány Žehušickým z Nestajova, nelze z nich však vyčíst nic než tři letopočty: jednou 1594 a dvakrát 1595. Z této doby jsou zajímavé zprávy o zločincích a jejich potrestání, uváděné ve smolných knihách. Podle zápisu v Kutnohorské smolné knize byl r. 1561 útrpným právem vyslýchán a odsouzen šestnáctinásobný vrah, loupežník a zloděj Kuba, syn nebožtíka Zoula ze Souňova, který se dopustil zločinu i v Chotusicích. O vykonání rozsudku je zapsáno "umřel sa odřín a kolem zbit, do něho vpleten". Za krádeže byl v r. 1567 vyslýchán trápením pálením Václav jinak Vašek "neví sám odkud jest než syn jest nějakýho Vondry jako jest pastuchou v Kobylnicích" a oběšen. Při výslechu uvedl jako jednoho z překupníků, u nichž kradené věci schovával, svého strýce Tomáše pastuchu, rodem z Rohozce. Po dvou dnech byl trápením na kozlu vyslýchán Martin Vrtal pastucha v Chotusicích, rodem z Chotusic, o němž před tím Jan Skalník z Rohozce ("býval v Rohozci rychtářem"), rodem z Třebechovic, jedenáctinásobný vrah a zloděj, vypověděl při trápení: "A ten nebožtík Tomášek a tento Vrtal pastucha, voni nad námi hejtmané byli a když kázali koho zabíti, my sme ho hned zabili a když sme nechtěli, tehdy stáli hned vokolo nás s voštípy a chtěli nás zabíti". Vrtal byl za osm vražd (z toho dvou žen) a krádeže "vohnivými kleštěmi trhán a odřín a potom na rožeň strčen".

Kapitola 1

Historie Chotusic

Krajina kolem Chotusic byla vždy příhodná k osídlení, jak dokládají nálezy už z nejstarších dob. Plynoucí čas některé dávné události smazal, stopy jiných se zachovaly až do dnešních dnů.

Dávná minulost

KAMAJKA - svědek života před 65ti milióny lety
Severně od Chotusic směrem na Nové Dvory leží bohaté naleziště zkamenělin, které prozkoumal a popsal profesor Antonín Frič, ředitel Národního muzea, a po něm řada paleontologů a geologů. V r. 1933 se lokalita o rozloze 0,915 ha stala státní přírodní rezervací.
Pravěké sídliště v mladší době kamenné - v 5. tisíciletí př. n. l. už sídlili v těchto místech lidé.
Lidé v době bronzové - po lidech z druhého tisíciletí př. n. l. zůstaly bronzové předměty, např. sekerka z Kamajky.
Žárové hroby pocházejí už z doby železné, tj. z 1. tisíciletí př. n. l. Pak následují kostrové hroby Keltů z laténského období do počátku našeho letopočtu. V prvních čtyřech stoletích po Kristu sem provinciálně zasahuje i kultura římská, po sídlišti zůstaly střepy, které jsou uloženy v čáslavském muzeu. Z druhé poloviny prvního století je stříbrný denár Vespasiánův - už v té době tu lidé poznali peníze. Stříbrné denáry Antonia Pia a Volusiana naznačují další vývoj. V době stěhování národů přicházejí Slované. Zanechali tu celé pohřebiště kostrových hrobů s keramikou. V r. 1927 byl "u Floriana" v hloubce 1 m vykopán asi zatím poslední kostrový hrob z tohoto období.

 

CHOTOVICE - VES CHOTOVA (zboží kláštera Sedleckého)

Z roku 1142 pocházejí první písemné zprávy o vesnici Chotovice. S klášterem cisterciáků, kterému patřila, pak ves snášela i další osudy. Kolem roku 1300 se začalo s budováním sedleckého klášterního kostela Nanebevzetí P. Marie. Z Chotusic se ho zúčastnil Adam Briec, karbíř (hasil vápno).