Pamětihodnosti

Kostel sv. Václava založený sedleckými cisterciáky va 14. stol., socha sv. Donáta z roku 1735, socha matky Boží na Červeném kopci, empirová fara z roku 1825, budova obecního úřadu - škola z roku 1822, kaplička sv. Jiří, socha sv. Floriána.
Přílohy:
Stáhnout tento soubor (chot1838.gif)chot1838.gif141 kB
Stáhnout tento soubor (chot1950.gif)chot1950.gif62 kB

Kapitola 9

Vývoj ve 20. století

V roce 1901 byly vypsány volby do českého sněmu ve venkovských čáslavských obcích. Zatímco chotusický rodák Václav Karela byl zvolen v Praze, zde byla volby mezi dvěmi kandidáty: mladočechem Dr. Bedřichem Pacákem (viz sady v Kutné Hoře) a rolníkem Josefem Švejkem ze Svaté Kateřiny za agrárníky. V Chotusicích zvítězil 29ti hlasy oproti 6ti Josef Švejk. Kandidáta sociálních demokratů J. Malého nevolil nikdo. Je zajímavé, že Josef Švejk získal většinu z venkovských obcí Čáslavska pouze v Chotusicích a Šebestenicích. Po starostovi Horálkovi byl od roku 1897 starostou Čeněk Lenk. Za něho byly zaváženy louže před č.p. 141 a č.p. 109 až 118. V Chotusicích byl postaven most z betonu, zhotovený firmou Herzán a Uhlíř. Byl předán k užíváním v roce 1904. Od roku 1902 učila v chotusické škole jako industriální učitelka ručním pracím A. Klimpová. Škola měla roku 1903 čtyři třídy v nichž učili řídící učitel Bohuslav Sixta a učitelé Jan Komeštík, Václav Vlášek a Václav Kolman. Žáků bylo v této době 254. Roku 1905 se řídícím učitelem po Bohumilu Sixtovi stal učitel Jan Komeštík. Později nastoupili další učitelé Stanislav Kálal a Josef Sova. Z vysokoškoláků 20. století studoval roku 1905 opět na technice František Batík. Po ohni v roce 1897, kdy vyhořelo č.p. 67 Jana Formana, shořelo v roce 1905 č.p. 171 Josefa Loudy, 1906 č.p. 65 Františka Poskočila a roku 1907 zničil oheň 5 obytných stavení a 7 stodol. Po více než deseti letech od dramatického úpadku chotusické záložny v posledním desetiletí 19. století, byla založena Kampelička v Chotusicích. Prvním pokladníkem byl učitel Václav Vlášek a byl jím pak jako řídící učitel až do roku 1934. Prvním starostou Kampeličky byl rolník Alois Funda. V prvním roce činily vklady 8.477,22 Kč, půjčky 3.410 Kč. Za 30roku existence dosáhly vklady 1.102.605,15 Kč, peněžní obrat 65.184.779,52 Kč. Při pádu záložny po dvacetileté existenci v 19. století přišli lidé celkem o 88.714 zl. Z toho o 940 zl 21 Kč i evangelická církev, která je měla na založení sboru v Chotusicích. Farářem byl František Jenček, kanovník, biskupský notář a vikariátní sekretář. Kaplanem byl Viktor Vlach ze Zbyslavi. Politickým úsilím se konečně roku 1907 podařilo schválit volební řád pro rakouskou říšskou radu. Chotusice, zařazené do 60. volebním okrese, zvolily opět kandidáta strany agrární, kterým byl Václav Havelka, nájemce statku v Ronově. Nikdo nevolil kandidáta národních socialistů. Starostou byl zvolen František Poskočil. V roce 1910 nastoupil jako učitel Karel Bayer. V celé chotusické farnosti se snížil počet obyvatel oproti roku 1900 ze 4.257 na 3.946. Snížilo se procento nekatolíků ve prospěch katolíků (87%). Porovnáme-li vývoj od roku 1890, pak v chotusicích přibývalo domů (roku 1890 jich bylo 172, roku 1910 bylo 178 domů), počet obyvatel však po dosažení maxima poklesl roku 1910 na 1.213. Přitom ještě Batovcův příruční místopis uváděl roku 1907 v Chotusicích 1.408 obyvatel a 175 domů. Také nové volby v roce 1911 vyhráli v Chotusicích agrárníci, byl zvolen kandidát Dr. Hnídek. V roce 1912 byly Chotusice vybrány za místo konání tábora lidu agrární strany pro celý tehdejší čáslavský okres. Roku 1911 bylo zřízeno strojní družstvo, ve stejném roce i vodní družstvo. V letech 1913 - 1914 byla obec elektrifikována. Od roku 1913 byli dalšími učiteli na chotusické škole B. Vodák, Josef Wiesner, Jan Procházka, Karel Klečka a K. Pazderský. Nová obecní rada v roce 1912 měla starostu Karla Svobodu, radní Václava Horálka, Čeňka Melcra, Josefa Vebra a Josefa Míchala. V únoru 1914 zamřel farář Jenček, chotusickou farnost pak vedl Jan Roháček, kaplanem byl František Herman.V červnu 1914 konal královéhradecký biskup Dr. Doubrava na Čáslavsku vizitaci a udílel svátost biřmování. V Chotusicích byla velká oslava - banket na faře. Chotusické obecní zastupitelstvo se však usneslo, že se uvítání biskupa nezúčastní, nikdo za obec se na banket nedostaví a obec nepostaví slavobránu. Ještě před vypuknutím války oslavili hasiči 12.7.1914 36tileté trvání. V Chotusicích se konala valná hromada celé čáslavské hasičské župy. 1. světová válka odvedla hned v roce 1914 z Chotusic 76 mužů od rodin, další muži i chlapi byli odváděni v následujících letech. Ve školním roce 1914 - 1915 se od listopadu do května nevyučovalo, ve škole i v celé obci byli ubytováni vojáci 12. zeměbraneckého pluku z Čáslavi - asi 1.300 mužů. Byla to poddůstojnická škola. Později byli v chotusicích na faře, v hospodách apod. ubytováni polští uprchlíci z Haliče. V letech 1619 - 1918 probíhali rekvizice obilí, dobytka a zvonů. V roce 1918 byl zrekvírován čtvrtý zvon, zůstal pouze malý umíráček. Od roku 1913 byl starostou Václav Bureš. Roku 1916 jsou učiteli na chotusické škole B. Čeřovská a B Peřinová, o rok později A. Sedláček. V prvním poválečném roce 1919 vznikl Sokol, registrován byl až v roce 1922. 28. října 1919 byl na počest prvního výročí vzniku ČSR uspořádán v Chotusicích tábor lidu. V obecních volbách zvítězila opět agrární strana a novým názvem Republikánská strana českého venkova. Na jaře došlo ke stávce zemědělských dělníků. Také ve volbách do senátu roku 1920 dostala nejvíce hlasů agrární strana V Chotusicích vznikla církev československá, ke které se brzy přihlásilo 700 občanů. Za chotusického faráře Františka Dvořáka prodělal tedy náboženský vývoj značnou změnu. Od roku 1906 už nebyl ustanoven zámecký kaplan do Žehušice. Československá církev chtěla sloužit Kristu v duchu staré české husitské tradice, v duchu českém. Na Čáslavku se dal těmto novým myšlenkám do služeb právě chotusické kaplan Bohumil Raymund Snížek, který se stal prvním farářem první náboženské obce církve československé, ustavené v Chotusicích po projevu ThDr. Karla Farského. Snížek dokonce sloužil v Chotusicích první mši nové církve ve farním chrámu, jehož klíče při nesl starosta Horký. Farář československé církve pak prošel všechna větší města na čáslavském okrese a všude pomáhal tvořit náboženské obce své církve. Ještě na podzim roku 1920 byl v Chotusicích uspořádán projev dalšího významného kněze, knihovníka Strahovského kláštera, Bohdana Brodského. Po tomto projevu byl Snížek vyobcován z církve římsko - katolické. Bohumil Horký, starosta v Chotusicích, byl v roce 1921 jedním ze zakladatelů Rolnického cukrovaru v Ovčárech. Z Chotusic do Ovčár byla postavena silnice, aby po ní mohli rolníci vozit do cukrovaru řepu. V pozemkové reformě byly roku 1920 vykoupeny dlouhodobé pachty, tj. pozemky, které měli občané pronajaty, zejména od chotusické fary a od žehušického velkostatku. V roce 1922 byl rozparcelován dvůr v Chotusicích. Již v roce 1921 byl odhalen pomník padlým ve světové válce. Slavnost s tím spojená byla předem ohlášena v tisku a také o jejím průběhu tisk referoval. Průvod se seřadil na čáslavské silnici, odkud došel k pomníku. Slavnost zahájil starosta Horký, proslov přednesl předseda okresní správní komise Ferdinand Prášek, zástupce osvětového svazu z Prahy Lahůdek a zástupce legionářů Vyčichlo. U p. Borka a Formana byla odpoledne v zahradách lidová slavnost s koncertem. U Minaříků a Radlů byly v hostincích večer hudební akademie Kmochovy hudby z Kolína, řízené p. Vlasákem. Pomník je dílem prof. Čermáka z Čáslavi. 36 jmen padlých občanů Chotusic doplnila po druhé světové válce jména jejích obětí. V roce 1921 byl také založen katolický tělovýchovný spolek Orel. Od roku 1932, kdy byl založen sportovní klub, se hraje chotusický fotbal. V Chotusicích se rozvinula silná tradice ochotnického divadla, divadelní odbor měli čeští socialisté, místní odbor Národní jednoty severočeské, Svaz katolické mládeže. V roce 1923 byl registrován ochotnický spolek Havlíček, v roce 1928 Kruh divadelních ochotníků, v roce 1937 hrál divadlo ještě divadelní odbor Sokola a děti. V roce 1945 byla tato tradice obnovena jako Jednota divadelních ochotníků. Od roku 1922 byla v obci zřízena pošta, do Chotusic bylo také zavedeno autobusové spojení (linka Čáslav - Rohozec). 23.9.1922 dostaly Chotusice nejvýznamnější státnickou návštěvu, při cestě z Čáslavi do Pardubic se tu zastavil prezident republiky T. G. Masaryk a podepsal se do pamětní knihy. V obecních volbách roku 1923 poprvé dosáhli těsného vítězství nad agrárníky čeští socialisté. V roce 1937 bylo započato se stavbou nové chotusické školní budovy. V únoru následujícího roku byla stavba již dokončena a v květnu 1938 byla škola, která je trvalou pýchou obce, slavnostně otevřena. Starosta Václav Žídek, řídící učitel Antonín Kocman a všichni ostatní, kteří se o to přičinili, by určitě připravili důstojnou oslavu 800. výročí první písemné zprávy o obci a 200. výročí bitvy u Chotusic a také nejspíše hodnější publikaci než je tato. Měli však tehdy, v roce 1942, jiné, velmi těžké starosti. Obci, kterou prošla i jedna dvojice parašutistů, vysazených k provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Hendricha, se naštěstí vyhnul osud Lidic a Ležáků. Zato byla vybrána k slavnostnímu zahájení žní na území Protektorátu Čechy a Morava. Bylo to hned po příštím měsíci těch dvou nešťastných vesnic a povraždění jejich obyvatel.

Kapitola 8

Kostel sv. Václava

(snímky viz. kategorie "Fotogalerie - Kostel sv. Václava)
Obec Chotusice (okres Kutná Hora) leží cca 5 km na sever od Čáslavi, v ploché nivě při řece Doubravě. Patřila k sedleckému klášteru již od jeho vzniku v roce 1142. Do husitských válek tu kromě kostela mělo existovat i proboštství s kaplí sv. Prokopa, po válkách už neobnovené. Roku 1430 zastavil obec císař Zikmund Janu Chotunovi, předkovi Žehušických z Nestajova, kteří majetek připojili k žehušickému panství. K tomuto panství pak Chotusice až do poloviny 20. století náležely. Ve 2. polovině 17. století zažila obec zřejmě určitý rozkvět, roku 1601 byla povýšena na městečko, které převzalo funkci nedalekých Žehušic. Další rozvoj, spojený s trvalým přírůstkem počtu obyvatel, trval od 2. poloviny 17. století až do poloviny 19. století. Roku 1719 je zmiňován požár obce i s kostelem. Obec vyhořela a byla zpustošena po známé bitvě u Chotusic, která mezi pruským císařem Bedřichem a manželem císařovny Marie Terezie, princem Kalem z Lotringu, proběhla 17.5.1742. Kostel je poprvé zmiňován v registru papežských desátků v roce 1352 jako farní. Koncem 16. století je zde zmiňován farář podobojí, taktéž roku 1620. Zpráva, mající souvislost přímo se stavbou, se váže k roku 1718. Dle ní "farní kostel sv. Václava jest nový, nemá ještě nového oltáře, kazatelny, lavic, ale mše svaté se již mohou konat". (na portále v západním průčelí lodi je letopočet 1716.) Informace je součástí zpráv o faráři Blahnovi a obětavosti, s níž se snaží kostel obnovit a dobudovat, s pomocí patrona kostela, Františka, hraběte z Thunů. V tomto úsilí pokračoval i jeho následovník, farář Fr. Hruška. Tento farář se prý po bitvě u Chotusic pokusil zachránit z hořícího kostela svátost oltářní. Zřítil se na něj však trám a farář zahynul. Oproti kostelu v Horkách nálezy při opravě fasády kostela v Chotusicích v podstatě potvrdily současný názor a pouze ho doplnily a zpřesnily. Presbytář a sakristie kostela jsou v odborné literatuře charakterizovány jako středověká stavby z konce 13. století (ev. počátku 14. sol.). Při barokní přestavbě, datované podle nápisu na portálu k roku 1716, byla před původní loď přestavěna širší a delší loď barokní, čímž se z původní lodi stal presbytář a z původního presbytáře sakristie. Dále je uváděna oprava v roce 1742, po bitvě u Chotusic. Nad středověkým presbytářem je dnes věž. Tuto věž zkoumal J. Sommer v souvislosti s typem kostela s chórovou věží (ohnisko výskytu tohoto typu je též v oblasti Kolínska, Kutnohorska a Čáslavska) a doložil, že současná věž je původu až barokního a nic nenasvědčuje existenci středověké věže na jejím místě. Ze středověkého kostela je v podstatě intaktně dochován lehce podélný presbytář s hrotitým vítězným obloukem, s žebrovou křížovou klenbou, sanktuářem v jeho východní stěně a úzkým hrotitým okénkem nedaleko něj. Křížovou klenbou presbyteria podpírají hmotná okosená žebra, která vybíhala z náběžních štítků (situace u většiny konzol není zcela jasná). Vyskytuje se více typů kuželových konzol klenby. Tři z konzol mají tvar dvakrát projmutého kužele pod krycí deskou, u konzoly na severozápadní straně dolní část, zřejmě opět kuželovitá, byla odsekána, a pod horní část je vložen polygonální mezičlánek. Tento motiv je poměrně vzácný, vyskytuje se ve 2. čtvrtině 14. století na stavbách biskupa Jana IV. z Dražic. Ostatní části klenby i tvar sanktuáře s kytkou lze vcelku bez obtíží vztáhnout k předpokládané době vzniku kostela okolo roku 1300. Dnešní presbytář kostela má téměř půlkruhovou valenou klenbu s trojbokými výsečemi, přibližně půlkruhový tvar má i dnešní triumfální oblouk. Původní středověký kostel mohl mít zhruba 12 m dlouhou loď, na kterou navazoval odsazený presbytář dlouhý dalších cca 6,2 m a široký cca 7,2 m. Zdivo středověké lodi je široké zhruba 1,25 m, zdivo presbytáře je širší, cca 1,45 m. Větší šířka zdiva v pravoúhlém presbytáři by pro existenci či záměr chórové věže mohla svědčit. Připomínáme zde snad nejznámější kostel se středověkou chórovou věží v této části Čech, kostel sv. Kateřiny ve Svaté Kateřině, zbudovaný rovněž sedleckým klášterem, podle nejisté zprávy v roce 1307. Tento kostel, rozměrově srovnatelný s chotusickým, má zdi v lodi široké cca 1,2 m, zatímco v presbytáři víc než 1,5 m. Zásadní rozdíl mezi stavbami je ovšem v šířce zdiva nad triumfálním obloukem. Zatímco u kostela ve Sv. Kateřině je toto zdivo stejně široké jako zdi presbytáře, u kostela v Chotusicích je nápadně úzké (90 cm). Věž na západní straně mohla spočívat na vynášecím oblouku tato hypotéza se však již zdá příliš komplikovaná a též situace v patře věže pro ni nesvědčí. Nad triumfálním obloukem středověké zdivo bez uskočení pokračuje a z prvního patra věže je dobře patrné (obr. 12). Na tomto zdivu jsou patrné od výšky cca 110 cm nad podlahou patra svislé spáry, které nejspíše ohraničují původní průchod z krovu nad lodí do krovu (?) nad presbytářem. Šířka špalety byla z této strany cca 70 cm. Středověké zdivo je zde široké zhruba 90 cm, před něj byl později přizděn půlkruhový cihelný vynášecí oblouk barokního zdiva věže. Nadezdívka nad klenbou současného presbytáře středověká není. Celá pochází z jedné stavební etapy, a to nejspíše z té, v níž byla vystavěna věž. V jedné otázce bylo možné uvažovat o tom, že dojde k posunu názoru na vývoj stavby. Nad dnešní lodí kostela, v souladu s prameny datované do počátku 18. století, se nachází krov v podstatě charakteru renesančního (obr. 12, 14), odlišného od barokního krovu nad dnešním presbytářem (obr. 12, 15). Tato skutečnost byla podnětem k úvaze, zda by se výstavba nové lodi kostela nedala zařadit již do počátku 17. století, kdy obec byla povýšena na městečko (1601). Žádný nález na fasádě lodi, jejíž staré omítky byly z větší části sejmuty, tuto hypotézu ovšem nepotvrdil. Hambalkový krov je podélně vázán ležatou stolicí pod spodními hambalky, doplněnou stojatou stolicí v podélné ose krovu s vaznicí pod středy horních hambalků. Mezi rozpěrou ležaté stolice a dolním hambalkem je mezera. Značně archaické je též plátování pásku ležaté stolice do krokve a hambalku (přes ležatý sloupek a rozpěru) i kotvení sloupků stojaté stolice. Přesto se zdá že loď pochází až z roku 1716. K osvětlení tohoto rozporu by mělo přispět dendrochronologické datování krovu. Na fasádě dnešního presbytáře byly učiněny některé nálezy doplňující naši znalost o středověké stavbě. Soudržné staré, až středověké vrstvy omítek nebyly v horních partiích zdiva snímány. Na odhalených místech bylo patrné kamenné lomové zdivo bez příměsi cihel s pravidelně jdoucími otvory po trámech lešení. Na jižní straně dnešního presbytáře byl nalezen prakticky neporušený hrotitý gotický vstupní portál (obr. 13, 16). Bohužel pracovníci prováděcí firmy ostění přes opačnou instrukci památkáře rychle opět nahodili, takže jeho dokumentace není dostatečná. Profilace ostění z hrubozrnného pískovce je na rohu ukončena oblounem do špičky; tento motiv se objevuje kolem roku 1300, což vcelku souhlasí s ostatními středověkými prvky stavby. Na ploše archivolty z kusu kamene byla odhalena výzdoba s liliovitým typem rostliny. Poněkud tvrdé a neživé provedení rostliny by opět mělo odpovídat sklonku 13. století. Pro chvatné zakrytí portálu nebyl archivolta odhalena a dokumentována v úplnosti, stejně tak nebyl zaznamenán tvar trnože portálu. Na opačné, severní straně byla odhalena část hrany špalety středověkého okenního ostění, a to mezi barokními okny (blíže k oknu západnějšímu). Šlo o levou část špalety okénka, pravá část byla odstraněna při prolomení nového, širokého okna barokního. Na severním boku dnešního presbytáře byly zachovány zbytky zřejmě středověké omítky okrové barvy, nátěr nebyl zachován. Malý fragment této omítkové úpravy se dochoval i na zaobleném nároží špalety zrušeného středověkého okna. Na jižním boku dnešního presbytáře bylo možné sledovat tři vrstvy omítek. Spodní byla tenká se zvlněným povrchem, opatřená bílým nátěrem. Druhá vrstva byla rovněž tenká, důkladně utažená, se stopami červeného a dále bílého nátěru. Poslední vrstva odpovídá omítce, na které byly nasazeny šambrány a pilastry. Na podvěží nebyly omítky snímány. Na celé stavbě jsou patrné stopy několika výrazných mladších stavebních úprav. Parapety dnešních oken kostela jsou výše, než měla okna původní. Výrazný je rozdíl zejména na dnešním presbytáři, kde činí zhruba 80 cm. Na jižní straně dnešního presbytáře, přibližně pod pravým oknem, je zazděn 1,5 m široký výklenek, jdoucí až pod parapet původního barokního okna. Do jeho špalety zabíhá omítka s bílým nátěrem. Podobná situace je v západní části barokní lodi; jak na severní, tak na jižní straně jsou zazděné 1,8 m široké výklenky s jen částečně zachovanými segmentovými cihelnými záklenky ve výši cca 3 m. Na jižní straně k výklenku doléhá dosti hrubá omítka s bílým a šedivým nátěrem. Účel výklenků nám není zcela jasný, zajímavá je v této souvislosti zpráva vztahující se k bitvě u Chotusic. Pruský císař podle ní nechal na kostele krátce po bitvě osadit dvě desky s nápisem oslavujícím jeho vítězství. Pochopitelně musely být desky záhy odstraněny. Podle verze, kterou zaznamenal z neznámého pramene A. Sedláček, byla jedna z desek umístěna na předsíni kostela. Bereme to jako námět k úvaze, zda západní část lodi nemohla být složitěji dispozičně řešena než dnešní. V této souvislosti je třeba zmínit další zajímavou skutečnost a sice, že na věži kostela je otisk starší střechy, kryté původně pravděpodobně prejzy (obr. 14). Hřeben této střechy váže na parapet okna ve zvonovém patře věže. Dnešní hřeben střechy sahá výš, barokní okno se šambranou zdobenou omítkovou bosáží stejnou jako mají dodnes ostatní okna zvonového patra, je zazděné. Směr šikmých stran otisku střechy zhruba směřuje k dnešní římse. Pod pozednicí současných vazných trámů jsou zachovány kapsy po příčných trámech i otisk podélného trámu pod nimi na vnitřním líci nadezdívky (tento trám byl zřejmě součástí ztužujícího věnce). Původní střecha měla sklon přibližně 42,5°, který se přesně shoduje se sklonem krokví u krovu nad dnešní lodí, jež je lákavé považovat za renesanční. Ze souvislosti otisku střechy a šambrány barokního okna se opět zdá pravděpodobné, že krov shodný s krovem nad dnešní lodí pocházel až z roku 1716. Zde lze dále připomenout výše uvedenou zprávu vztahující se k požáru kostela po chotusické bitvě. Předpokládáme, že se může zakládat na pravdě, přesto, že má charakter legendy. Faráře zachraňujícího svátost oltářní mohl zranit trám uvolněný ze stropu presbytáře, který byl teprve po roce 1742 nahrazen současnou, téměř půlkruhovou cihelnou valenou klenbou. Vzhledem ke skutečnosti, že zdivo půdní nadezdívky oproti zdivu lodi uskakuje, příčné trámy, po nichž jsou ve zdivu nadezdívky zachovány kapsy, nemohly nést rovný strop; lze tedy předpokládat bedněnou valenou klenbu. Poškození stropu a krovu nad dnešním presbyteriem při požáru zřejmě bylo důvodem jeho výměny za současnou klenbu a krov s ležatou stolicí. V souvislosti s postavením nového krovu s větší výškou hřebene muselo být zazděno okno na přilehlé straně věže. Pod otiskem staré střechy ve věži se nacházejí dvě nesymetricky položené kapsy po trámech, jejichž interpretace nám činí určité obtíže. Pravá z nich může být po vaznici původního krovu, levá snad souvisí s jedním s trámů nesoucím zvonovou stolici. Někdy v 1. polovině 19. století proběhla klasicistní úprava fasády kostela, zejména dnešní lodi; snad mohla souviset s výraznou klasicistní přestavbou chotusické fary, datovanou na pásu pod její hlavní římsou k roku 1825. Na klasicistní hlavní římse lodi (ostatní části kostela mají římsy barokního charakteru) byl při průzkumu nalezen pod deskou malovaný klasicistní zubořez, na němž se střídají plochy s bílým a černým nátěrem. (Pro přesnost je třeba uvést, že malá část zubořezu měla skutečné vpadliny, následně vyplněné maltou. Počátečním záměrem zřejmě nebylo iluzivní řešení.) Z této úpravy jsou jistě i dvouvrstvé omítky, které pokrývaly větší část dnešní lodi. Jejich nejstarší barevnost, zachycená též na presbytáři, je lomená bílá. Tato barevnost souvisí s klasicistním zubořezem a objevuje se i na cihelných zazdívkách zmíněných výklenků na západě dnešní lodi;byly zazděny teprve na začátku 19. století. Při průzkumu byl sledován další vývoj barevnosti fasád. Zejména na chráněné severní straně dnešního presbytáře byla zachycena tmavě šedá barva ploch. Výrazný bal nátěr v barvě červenofialové, kromě ploch pokrýval i šambrány oken. Na pilastrech zachycen nebyl, rovněž ne na nadokenních římsách a na římse hlavní. Dále se vyskytoval monochromní nátěr bílý, žlutavě okrový a monochromní nátěr šedozelený. Teprve ve 20. století začal být kostel opatřován žlutookrovými, resp. ornažovookrovými nátěry. Historii stavby, rozpoznatelnou z ní samé, lze tedy shrnout následovně. Středověký kostel měl pravoúhlý presbytář a vstup portálem s kamenným ostěním na jižní straně lodi. Dle charakteru architektonických článků vznikl nejpravděpodobněji okolo roku 1300. Existence středověké věže nad presbyteriem není pravděpodobná, i když ji samozřejmě nelze vyloučit. K roku 1716 byl kostel výrazně upraven a rozšířen. Z té doby pochází velmi pravděpodobně současná věž, která nejeví známky více stavebních fází, a zřejmě i šnekové schodiště do ní. K roku 1716 presbytáře, změněného v sakristii zdí vezděnou pod zachovaný středověký triumfální oblouk. Západní průčelí lodi bylo patřeno barokním portálem a štítem se sochou patrona kostela, sv. Václava. Na štít vázal hřeben nové střechy lodi, hřeben střechy nad presbytářem ležel níž. Interiér presbytáře měl zřejmě bedněnou klenbu. Po požáru roku 1742 byla nově provedena klenba nad dnešním presbytářem a krov nad ní; byla sjednocena výška hřebene střech a díky tomu bylo nutné zazdít okno na západní straně zvonového patra věže. Úprava v 1. polovině 19. století (k roku 1825?) se týkala fasády kostela, byly tehdy zazděny některé niky ne zcela jasného účelu. Na závěr je nutné připomenout, že naznačená stavební historie nemusí být úplná. Úpravy kostela v předbělohorské době nelze vyloučit, zvlášť pokud obec povýšená na městečko skutečně prosperovala. Renesanční charakter má mříž v nadsvětlíku dnešních dveří do sakristie. Zřejmě se však jednalo původně o samostatné renesanční okno presbytáře, pod nímž byl proražen vstup teprve v souvislosti s barokním prodloužením kostela, tedy se změnou účelu původního presbytáře.

Kapitola 7

VZDĚLANOST A NÁRODNÍ UVĚDOMĚNÍ

Na počátku 19. století učil v chotusické škole Jan Balán a po něm jeho bratr Vincenc Balán. Po kaplanu Teichlovi působil v Chotusicích dlouhá léta jako zámecký kaplan Josef Lux. Dalším kaplanem byl od roku 1806 Jan Štěpán Podhájský. Později odešel jako zámecký kaplan do Žehušic. Na žehušické škole působil současně s chotusickým Janem Balánem Michael Balán a po něm jeho syn Vincenc Balán. Po Wolfech a Klazerech v 18. století je to již třetí případ učitelů z téhož rodu na sousedících školách. Ve hřbitovní zdi kolem kostela jsou zasazeny desky z náhrobků z roku 1806 a 1816, české, ale s téměř nečitelnými nápisy. K roku 1810 bylo konstatováno, že v čáslavském kraji není ani stopy po náboženských fanaticích. Od roku 1816 byl v Chotusicích kaplanem František Frič, o dvě léta později byl ustanoven farářem Jan Štěpán Podhájský, rodák z Vysokého Mýta. Podhájský kněz - buditel, ryzí vlastenec. Svůj život zasvětil Bohu, vlasti, národu. Na chotusické škole v té době učili Josef Horáček a po něm Jiří Fabian. Když byla v roce 1822 postavena nová škola v Chotusicích (dnes budova obecního úřadu), pozval farář Podhájský k jejímu otevření na sv. Václava r.1823 ke kázání tak významného českého kněze - buditele, jakým byl prof. bohosloví v Hradci Králové Josef Liboslav Ziegler. Ten osadníkům vyložil jak sv. Václav pečoval o zvelebení křesťanských škol. "Mně pakjeho přičinlivost o zvelebování křestanských škol podává milou přiležitost, abych školy učinil předmětem kázání svého." Rodičům přál, aby vychovali "vlasti užitečného syna, svému stáří podporu a církvi příkladného křesťana". Roku 1824 vyšlo kázání tiskem v Hradci Králové. Škola, kamenné, jednpoatrové stavení s pěti okenními osami na průčelí, hlavní profilovanou římsou a hladkým kordonovým pásem v prvém patře, měla na mramorové desce nad vchodem nápis kaligrafickou kursivou: "Nechtež dítek jíti ke mně a nebraňte jim. Mar. X. 14." MATH. S. R. I. COMES A THUN PATR. AEDIFICAVIT - 1825 je nápis na faře /děkanství/ - rozměrné, jednopatrové empírové budově, postavené v roce 1825. V nové škole jsou už známa i jména mladších učitelů, pomocníků Václava Kopáče a Jana Frčeny, náboženství vyučovali Čeněk Kubásek a František Koutník. Vikářem, který dohlížel na faru a školu, byl Josef Schintag. Od roku 1826 byl učitelem Leopold Vorel. V letech I819 - 1829 působil v Chotusicích kaplan Jan Zedníček, který se pak stal zámeckým kaplanem v Žehušicích. Nahradil ho Josef Wesner, později Jan Vambera. V Chotusicích sloužil po Wesnerovi kaplan Jan Zabský. Empírová pečeť zachovaná v Archivu Národního muzea, s alegorií spravedlnosti, měla nápis: THUNOWSKY PANSTWI ZEHUSSIC MESTIE CHOTUSIC. Druhá pečeť z roku 1824 s postavou sv. Václava: SIGILLUM PAROCHIAE CHOTUSICENSIS. Tři korouhve řemeslnických cechů z roku 1833 mají po obou stranách obrazy malované olejem na plátně. Patří ševcům, kupcům a truhlářům. Z nápisů se dovídáme jména společného inspektora cechů Jana Maška, starších ševců Jana Stegetra a Františka Karely, kupců Jana Podávky a Františka Brodského, truhlářů Jana Šturmy a Josefa Krehana. Z roku 1830 je deska Kateřiny Šturmové, zazděná ve hřbitovní zdi. V roce 1832 mělo městečko 166 domů a 1 096 obyvatel. Počet domů tak vzrostl od roku 1783 o 43, počet obyvatel o 406. Roku 1843 bylo v Chotusicích již 1 260 obyvatel. Významnými zemědělskými plodinami se stala čekanka a cukrovka. V roce 1834 se narodil podnikavý František Lenk, vyučil se pekařem a postavil později v Žehušicích sušárnu na čekanku. Roku 1836 při korunovaci Ferdinanda V. a královny Marie Anny byla součástí průvodu z čáslavského kraje skupina, v jejímž čele jel Josef Šturma, rychtář z Chotusic, s krajskou korouhví s nápisem Čáslavský kraj. 12 rychtářů, mezi nimi Matyáš Havelka z Potěh, šlo na konci průvodu. Čáslavský poštmistr Wittman, známý tím, že se v jeho domě konal v roce 1802 koncert J. L. Dusíka a J. V. Sticha - G. Punta, jel při této korunovaci v čele jízdy (banderia). Šlo o lidovou slavnost, při níž ze všech českých krajů byla vypravena svatba se všemi lidovými zvyky. V letech 1841 - 1855 zastával funkci zámeckého kaplana v Žehušicích Václav Branžovský, rodák z Třebechovic. Je známý jako první skladatel českých oper, ještě před Františkem Škroupem. Již jako student filozofie zkomponoval operu "Veselá bída", která je v Hudebním oddělení Národního muzea. Byl však také znamenitý matematik a přírodopisec, od roku 1843 člen Národního muzea v Praze. 16. června 1848, jak vypráví pamětní kniha městyse Bílé Podolí, byl svolán lid ze žehušického panství do farního domu v Chotusicích k vyjednávání a "uzavření volby do prvního zemského sněmu". Z Prahy docházely zmatené zprávy a lidé byli jaksi zpiti radostí nad politickými změnami, které se v tomto revolučním roce odehrály. Antonín Láska, žehušický vrchní, byl přítomen a vytýkána mu přísnost. Náhle někdo zvolal, že v Lovčicích je schován qenerál Windischgrätz, který bezohledně vystupoval proti pražským rebelům. Táhlo se tedy na Lovčice. Do Podola pak bylo za tu rebelii posláno vojsko. Voliči Čáslavska zvolili v Chotusicích do zemského sněmu Karla Havlíčka Borovského. Ten jim odpověděl na osvědčení "v Chotusicích, dne 20. června t.r, od ustanovené komise vikariátu Čáslavského mně do Prahy zaslaného, poctěn jsem od Vás, ctění obyvatelé téhož okrsku, důvěrou tak čestnou, že jste mne bez mého přihlášení za zástupce svého při zemském sněmu vyvolili". Havlíčkovi, redaktoru Národních novin, však bylo teprve 27 let, podmínkou bylo dosažení 30 let věku. Rok 1848 přinesl zrušení roboty a nastalo vyvazování gruntů a chalup z břemen, které se uskutečnilo do roku 1850. Roku 1841 přišel do Chotusic učitel Václav Kopáč, který před tím učil v Malíně. Mladším učitelem na chotusické škole byl do roku 1851 Matěj Vilím. V letech 1851 - 1959 měla škola přibližně 190 žáků, v roce 1860 už 225 a roku 1864 dokonce 250 žáků. Chotusický kaplan František Koutník byl od roku 1851 členem Matice české. Stařičkému již osobnímu děkanovi J. Š. Podhájskému pomáhali v duchovní správě kaplani Ignác Kubásek a Fr. Koutník. Prvním významným rodákem 19. století v Chotusicích byl Václav Karela (nar. 3. 9. 1852). Po studiích v Čáslavi a Kutné Hoře vystudoval techniku v Praze. (Na vysokém učení technickém studoval z Chotusic jako první Antonín Hanzlík r. 1857.) V. Karela od roku 1882 vedl cukrovar v Rousovicích na Mělnicku. Ve spolku cukrovarníků středních Čech zastával důležitou funkci, byl členem Národohospodářského ústavu v Praze a odkázal mu jednu pětinu svého majetku. Roku 1901 ho vyslala pražská obchodní a živnostenská komora do zemského sněmu českého. Zemřel r. 1920 v Říkově. Po Václavu Karelovi vystudoval techniku v Praze také jeho bratr Josef. Pracoval pak v Černošicích a v Berouně, od roku 1875 jako ředitel cukrovaru v Karlově u Svojšic, kde zemřel roku 1890.V Chotusicích byl pochován. Dalším cukrovarnickým odborníkem byl František Bohuslav Ruml (nar. l6. 9. 1854 v Chotusicích, zemřel r. 1936 v Čakovicích). Roku 1875 sloužil v Thurn-Taxiském cukrovaru ve Vlkově. K Schoellerům do Čakovic přestoupil po dvaceti letech a v roce 1828 odešel do penze s titulem technického správce. V roce 1855 převzal po učiteli Vorlovi správu školy Václav Fousek. Od roku 1860 byly zavedeny nové školní zákony. V této době byl řídícím učitelem III. platové třídy Čeněk Bláha, předsedou místní školy rady byl Václav Saxa. S řídícím učitelem Bláhou učil v Chotusících František Havránek a Vojtěch Jeřábek. Dalšími učiteli byli v letech 1866 - 1882 poštupně Blažej Kotys, Vilém Míška, Jan Jetmar, Vincenc Dvořáček, Josef Kubišta a Jan Komeštík. Učitel Komeštík působil v Chotusicích 40 let a byl prvním kronikářem obce. Po Čeňkovi Bláhovi se stal v roce 1883 řídícím učitelem Bohuslav Sixta. Nový řídící učitel Sixta byl znamenitý hudebník, dokázal jako samouk vyrobit housle. Když se roku 1886 dostal do Chotusic ještě učitel Arnošt Fukátko, vytvořili s žehušickým Františkem Laškem a Janem Kopáčem z Horky slavné učitelské smyčcové kvarteto, které bylo na Čáslavsku považováno za nejlepší. Roku 1877 bylo u obecní školky zřízeno hřiště a školka byla propůjčena škole, aby se tam děti učily štěpovat. V roce 1878 počalo jednání o rozšíření školy na školu trojtřídní, protože bylo již 256 žáků. Místní školní rada přijala plán na nutnou přístavbu, vypracovaný architektem Josefem Míčou ze Žehušic. Za 3 086 zlatých rýnských českých byla přístavba odevzdána 13. 9. 1880. Po roce 1875 byla škola povýšena do vyšší, tj. II. platové třídy. Časopis Pokrok napsal 20. 4. 1874 o Chotusicích, že okresní školní rada v Čáslavi vypisuje již potřetí místo podučitelské pro chotusickou školu. Protože se nikdo nepřihlásil, byla škola přeřazena do druhé třídy platové a mohl se přihlásit i nezkušený. Pokrok: "Snad tím míní zase nějakého hodináře, perníkáře nebo to může být ženská, která bude umět pouze ruční práce". Dalšími učiteli v Chotusicích byli Ladislav Weiser, Vendelín Fišera a Václav Klečka. Obecním strážníkem byl od roku 1855 po celých 52 let Václav Žilka. Roku 1857 bylo v Chotusicích 167 domů s 1 364 obyvateli. Jan Štěpán Podhájský, který v tomto roce zemřel s titulem čestného děkana, má při jižní zdi kostela náhrobek tesaný z pískovce, v klasicisujícím stylu. Ignác Kubásek vedl chotusickou farnost do jmenování nového faráře Václava Branžovského. Do Chotusic byl ustaven další kaplan Tomáš Blažek, který zde působil do roku 1865. Po Kubáskovi, který odešel do Zbyslavi, byl jmenován zámeckým kaplanem František Koutník. Byl prvním kaplanem, který mohl v Žehušicích bydlet, zatím všichni docházeli z Chotusic pěšky (někdy snad poslali ze zámku kočár ?). V roce 1875 nastoupil jako zámecký kaplan v Žehušicích František Janček. Faráři Branžovskému, který byl roku 1869 poctěn titulem osobní děkan, se nepodařilo přesvědčit rolníky farnosti, aby se spojili a postavili si v Chotusicích cukrovar. Po neúspěšném pokusu hraběte Thuna ve starém zámku v Žehušicích, vznikl tak cukrovar firmy Schoeller ve Vrdech, Václav Branžovský složil pro chotusická děvčata píseň, která se zpívala a tančilo se při ní každoročně při slavnostním ukončení stříhání ovcí, jak o tom psal soudobý tisk. Václav Branžovský zemřel v roce 1874 a po něm byl jmenován farářem František Ehlich. Jeho kaplanem byl Josef Chocholka. Farář Ehlich věnoval roku 1881 chudobinci v Chotusicích obligaci, znějící na 1 000 zlatých. Od roku 1883 byl tento duchovní poctěn titulem exposit. canonicale /kanovník/ a v roce 1888 titulem biskupského notáře. Roku 1881 byl pořízen do kostela nový obraz sv. Václava od J. Mathausera. Prušáci v létě 1866, kromě pohromy u Hradce Králové, zavlekli do země i choleru, na kterou v Chotusicích zemřelo 12 osob. Už v roce 1867 je v Chotusicích připomínán čtenářský spolek, který zaslal projev zemským poslancům českým. Roku 1871 si založili v Chotusicích spolek Záložní kasa. Později byla přeměněna na Záložnu chotusickou a jejím ředitelem se stal Václav Saxa. Roku 1879 byl pokladníkem Záložny M. Karela a kontrolorem Jan Špinka. Dalším pokladníkem Záložny byl od roku 1880 obchodník Josef Špinka, rodem z Druhanic a po něm od roku 1986 Matěj Kučera. V tomto roce dala Záložna v Chotusicích hudební jednotě 50 zlatých a dělnickému spolku Blaholid 35 zlatých. Spolek Blaholid vznikl v roce 1973, první valná hromada se konala v následujícím roce. Byl ustanoven "ku vzájemné podpoře onemocnělých spolubratrů". Sbor hasičů byl v Chotusicích ustaven roku 1878. Roku 1886 byla založena obecní knihovna. Roku 1880 dosáhly Chotusice největšího počtu obyvatel - 1 563. Od roku 1882 byl starostou Václav Saxa, radními M. Karela, M. Charvát a J. Mazánek. Současně byl Saxa předsedou správní rady Záložny. V roce 1890 měla obec katastr 11,3 km2. Starostou byl Václav Horálek. Katolíků bylo v té době v Chotusicích 86 % a, nekatolíků 14 %. V roce 1887 počalo na vybídnutí cís. kr. okresní školní rady jednání o rozšíření školy na čtyřtřídní. V následujícim roce začalo vyučování v upraveném domku obecní váhy. Škola měla 271 ks pomůcek, 69 svazků knih v učitelské knihovně a 398 svazků v žákovské knihovně. V roce 1893 byla škola zase jen trojtřídní a měla 254 žáků. Nejvýznamnějším rodákem 19. století byl grafik Jan Vondrouš, který se narodil 24. 1. 1884 v čp. 14. S rodiči se dostal v devíti letech do Ameriky. Stal se grafikem zachycujícím ve svých leptech pohledy na světová města a architekturu. Věnoval je Praze, podobně Benátkám a Florencii. Z období protektorátu je známá filatelistům jeho pětikorunová známka (Most přes Lužnici u Bechyně). Asi 50 grafických listů Jana Uondrouše je uloženo v čáslavském muzeu. Chotusický majestát císaře Františka II. na dva trhy z roku 1799 uschovával bývalý obchodník Rochovanský věnoval jej roku 1888 Včele v Čáslavi.

Kapitola 5

BITVA U CHOTUSIC

Roku 1740 nastoupila vládu Marie Terezie, mladá, teprve 23 letá žena. Od Rakouska chtěli získat území Bavoři, Francouzi, Španělé a hlavně Bedřich Veliký, král pruský, kterému šlo o Slezsko. Nejprve se o to pokusil jednáním, pak vojensky. Rok 1741 byl plný ztrát a porážek pro rakouská vojska. Bedřich Pruský obsadil Slezsko a postupoval do Čech. Koncem dubna 1742 ovládlo jeho vojsko území od Litomyšle k Chrudimi. Rakouské vojsko vedené císařovniným švagrem Karlem Lotrinským postupovalo ve směru Žďár na Moravě - Chotěboř. 15. května 1742 obsadily hlavní rakouské síly Vilémov, pruské vojsko pod velením korunního prince Desenského postupovalo ve směru Chrudim - Podhořany. Nad Podhořany stáli Prušáci 16. května v poledne, když Bedřich Pruský se svou gardou byl již na Kaňku u Kutné Hory, aby bránil Rakušanům v cestě na Prahu. Tak zůstalo pruské vojsko 12 hodin. Rakušané mohli od Ronova dalším pochodem na Žleby a dále podél Doubravky znemožnit a překazit postup Prusům, to však ke své těžké škodě neučinili. Prušáci pochodovali od Podhořan na Starkoč a dále přes Zbyslav, Výčapy, podél Doubravky, k Žehušicům, kde se k nim v noci na 17. květen připojila i Bedřichova garda. Od Ronova k Čáslavi pochodovali Rakušané a v časných ranních hodinách stáli při Brslence u cesty na Vlačice až k potůčku od Koudelova. Mezi Vrchy a Vlačicemi se postavila do bitevního šiku jízda - kyrysníci a dragouni, za nimi stála v záloze u Horních Bučic pěchota /Chorvati/. Mezi Třebešicemi a Výčapy se nalézala hlavní síla rakouského vojska. Při cestě Čáslav - Chotusice u Kamajky držela střed pěchota. Ta byla rovněž vpravo od ní k Vrchům. Ke Kalabousku držela levé křídlo jízda. Prusové stáli na levém křídle jen několik kroků od žehušického zámku - kyrysníci, dragouni a husaři. V Chotusicích stála rovněž německá jízda. Od Chotusic k Svatému Jakubu drželi střed vyhlášení němečtí gardisté a granátníci. Za Kamajkou k severozápadu držela pravé křídlo opět pruská jízda, která se opírala o velký rybník u Církvice. Rakušané měli asi 21 000 pěšáků a 9 600 jezdců. Průšáci 19 800 mužů pěchoty a 8 400 mužů jízdy, dále 80 děl, Rakušané asi 40. Levému rakouskému křídlu, které se opíralo o Klejnarku nad Třebešicemi velel hrabě Bathany, pravému, opírajícímu se o Výčapy, gen. Hohenbens, oba generálové jízdy. Polní zbrojmistr z Thüngenu velel pěchotě. Rakouská pozice nebyla dle znalců výhodná. Němci naopak své pravé křídlo chránili dvěma rybníky v Církvici, dnes již neexistujícímí, levé měli dobře kryté žehušickým zámeckým parkem. Pruský král se ráno přesunul na Kamajka, odkud řídil bitvu. Ta začala v 8 hodin. Rakouská jízda selhala, skvěle se však držela pěchota. Obešla Chotusice a donutila Prušáky je vyklidit. Jízda je však nepronásledovala, nýbrž se dala do plenění pruského tábora u Chotusic. Když pruské zálohy znovu zaútočily na Chotusice, rakouská pěchota je zapálila dříve, než se definitívně vzdala. V Chotusicích tak byla prohrána bitva, která trvala necelé 4 hodiny. Ztráty 5 191 mužů na rakouské straně a 4 207 zabitých a raněných Prušáků, to je smutná bilance této bitvy. Kněz Houška zahynul v hořícim kostele, když se pokoušel zachránit monstranci. Bedřich Pruský uložil Čáslavsku kontribuci 34 000 zlatých, takže všechny obce byly určitou měrou poškozeny, ale největší ztráty a úplnou zkázu utrpěly Chotusice. Rakušany Bedřich Pruský již z Chotusic nepronásledoval. Nastoupili pochod přes Čáslav na Vilémov. Do Čáslavi vtáhlo pak pruské vojsko. Osmnáct ukořistěných rakouských děl bylo postaveno na náměstí. 18. května postoupili Prusové do linie Čáslav - Filipov - Skovice, ale již po třech dnech se obrátili a obsadili krajinu od Čáslavě přes Nový Dvůr na Chrambož. 1. června I742 stáli od Malešova k Neškaredicům. 11. června 1742 ve Vratislavi byl uzavřen mír, kterým dozněla bitva u Chotusic, pro Prusko neobyčejným úspěchem, pro Rakousko neblaze. Marie Terezie ztratila Slezsko, bohaté území s více než 40 000 km2, s 1,5 mil. lidí. Pruský stát se tím zvětšil o jednu třetinu. Bedřich Pruský chtěl slávu vítězství u Chotusic zvěčnit. Na kostel sv. Petra a Pavla v Čáslavi dal zasadit německou desku. Český překlad textu: "K věčné vzpomínce na vítězství ze 17. května 1742 král. pruské armády pod vedením Bedřicha II. krále Pruského nad vojskem uherským pod velením knížete Karla Lotrinského". V Chotusicích, v místě vítězství, dal zasadit dvě desky, jednu do kostela vedle kazatelny a druhou na vnější zeď kosteta. Měly obě stejný text jako čáslavská deska. Všechy tři desky byly opatřeny Bedřichovými erby rodu Hohenzollernů. Friedrich /Bedřich/ II. Veliký byl pruským králem od roku 1740, v době bitvy u Chotusic mu bylo třicet let. V Chotusicích ještě vykoupil pole, kterému se říká Na království (byli tam pohřbeni pruští vojáci). Část návrší Kamajka je od bitvy nazývána Červený kopec. O trojúhelníkovém políčku u mostu přes Brslenku se říká, že tam Bedřich II. ztratil klobouk. Vojáci nejudatnějšího oddílu dostali označení umrlčí lebkou /Totenkopf/. Zde je tedy původ označení známého pak u pruských husarů v roce 1866 a SS divize za 2. světové války. Na bitvu u Chotusic 1742 vzpomínají lípy malolisté na č. parc. 2143 /u kapličky sv. Jiří /. Cbotusickou bitvu připomíná i stříbrná medaile císaře Bedřicha II. Na její přední straně je Bedřichovo poprsí a nápis VICTORIA /AD CHOTTUSITZ/ D. 17.MAII 1742. Na zadní straně různá válečná výzbroj a text FRIDER BORVSS/IN VICT/R, nahoře na pásce VICTORI PERPETVO. Na Čáslavsku jako smutná památka na bitvu u Chotusic vypukla ještě cholera, na kterou zemřelo v Chotusicích 120 lidí. Připomíná ji socha Matky Boží s jezulátkem u silnice na Ovčáry, která však byla v roce 1927 poškozena utržením hlavy jezulátka a dnes je znovu zrekonstruovaná. V Žehušicích byla v zámku rytina znázorňující bitvu u Chotusic. Její fotokopie je uchovávána v Chotusicích v knihovně. Představuje "hrdinné prapory a skvělé vítězství Bedřicha u Chotusic".